VALL-I

Příliš roztomilé, příliš mravokárné a příliš gulášoidní. Pixaři opět nasazují do hry nejpokročilejší technologii a pitvají sci-fi klasiku, aby z ní udělali něco nového a vzrušujícího. Žvatlající robůtek je sice übercute, stejně jako jeho iPodovská láska "odjinud", ale jakmile příběh opustí orbit zdevastované Země, dělí se věci na příliš infantilní a příliš moralistické... což je úděl většiny animáků, ale nikoliv v tak ostře kontrastní formě jakou předvádí VALL-I. Děti budou u vytržení, já jsem se celkem nudil... asi jako u plochých dílek od Foxů a Dreamworks... Tady je té hloubky až až, ale člověk z ní dostává závratě. :) (19.07.2008)

Psát o tom, že Pixar je na špici technologického vývoje současné animace a že snímky z jeho dílny jsou z tohoto pohledu zážitkem, by bylo nošením dříví do lesa. Od Pixaru se jednoduše čeká podívaná a v tomhle ohledu ani jeho nejnovější kousek nezklamal. Zatímco u Ratatouilla bylo pár scén, které se svým výsledkem blížily hranému filmu, tady jich výrazně přibylo a Pixar ukazuje cestu, jak může animovaný film živý snímek se vším všudy nahradit. Scény mrtvé planety byly úchvatné a mrazivé zároveň. Pokud jde o příběh, film lze v zásadě rozdělit na dvě části. Ta odehrávající se na Zemi je mnohem vstřícnější k dospělému divákovi a rozehrává příběh, který jako by vypadl ze znepokojivých vizí Philipa K. Dicka. Jde o postkatastrofickou představu zdevastované planety plné trosek, prašných bouří a zbytků kdysi funkčního světa. Malý robot Vall-I představuje malý ostrůvek kybernetického života a i když v téhle části filmu nemá jiného protihráče než přírodu, divák se ani na chvíli nenudí a nezbytná porce sentimentu je snesitelná. Tvůrci filmu si nejspíš chtěli vyzkoušet něco nového a taková atmosféra, jakou dokázali v první půli filmu vytvořit, se do té doby opravdu v mainstreamovém rodinném snímku ještě neobjevila. Potom, ne snad že by tvůrčímu týmu došel dech, ale spíš zafungovala záchranná brzda s vědomím toho, jak dopadl u Ratatouilla Jan Pinkava se svým novátorským přístupem a v druhé půli filmu snaživě vyšli vstříc představám disneyovského studia, jak má vypadat klasická dětská podívaná. Otevřeně řečeno, něco na tom bude, protože jsem Vall-I viděl v kině se svým šestiletým synem, a ten se v první půli poněkud ošíval, zatímco v té druhé se spokojeně usmíval a film si užíval. Zbytek filmu odehrávající se v dalekém vesmíru je sázka na tradiční jistoty celovečerní rodinné podívané se zaměřením na dětského diváka. Příběh není špatný, ve skutečnosti je zcela nosný, jenomže je zpracovaný navýsost banálním způsobem. Od Ratatouila je to z pohledu obsahu filmu ve skutečnosti krok zpět. Studio Disney určitě nevrazilo hříšné peníze do nákupu Pixaru proto, aby si zvyšovalo prestiž natáčením špičkových filmů, které budou experimentovat s formou a obsahem, ale proto, aby si plnilo kasičku. Za dobu existence studia Walta Disneyho už mají jeho majitelé dokonale zažitou představu o tom, jak má vypadat dětský animovaný film a je naivní představa, že by se Pixar tomuhle modelu vzepřel. Celkový dojem: 80 %. Stále jde o velmi slušnou podívanou, která děti potěší a dospělého neurazí. Jen si skromně myslím, že kdyby měli tvůrci odvahu rozvinout ty temnější prvky příběhu naplno, byl by to film nepoměrně lepší... (22.08.2008)

Vidět ve Wall-Im jenom ‚jostomioučkou‘ pohádku o zamilovaných robotech je trochu scestné. Pixar to má totiž promakané do poslední mrtě. Ta počáteční retro atmosféra, práce s filmovými narážkami, Newmanova hudba, fantastický vizuál a do toho všeho sic tak primitivní, přesto neskutečně našlapaný příběh, který svoje ekologické poselství a kritiku konzumu neprodává zase až tolik lacino, jak by se mohlo zdát, jsou totiž důkazem chytrých tvůrčích hlav, které prostě umí, nech si někteří zapšklí škarohlídové okolo myslí co chtějí. Filmy od Pixaru mají totiž srdce velké jako světová ekonomická krize a já se klidně znovu a zase nechám s radostí pobavit i dojmout. PS: By mě zajímalo, co na to Václav Klaus. :) (22.10.2008)

Stejně jako u aut obdivuju, že Pixarovci jsou schopný vytvořit mezi divákem a filmem citovou vazbu k věcem. Když jde o lidi, zvířata nebo oživlý hračky, tak je to trochu něco jinýho, ale auta a roboti - tam to bude vždycky složitější. Obzvlášť, pokud jde o roboty, co vlastně ani nemluví nebo nevypadají moc lidsky. Přesto, že je to film jako obvykle vymazlenej do poslední detailu, vtipnej, s perfektní animací a zdařile vyváženou porcí moralitky a emocí, patří u mě mezi pixarovkama k nejmíň oblíbenejm, právě proto, že ta citová vazba u mě (stejně jako u aut) není moc silná. (27.03.2011)