Milionář z chatrče

Chcete být milionářem? Co k tomu potřebujete? A: Podvádět – B: Mít štěstí – C: Být génius – D: Má tomu tak být …. Prostě jen stačí znát odpovědi. Potom budete ve studiu v klidu. To nejhorší už totiž máte za sebou. Tím byl totiž celý dosavadní život. Perfektní exkurze do exotického světa o kterém zase tolik nevíme. Do světa, kde není moc času na hry a radosti dětství. Příběh, který neupoutá akčními scénami či drahými triky, ale tím, že v sobě skrývá něco výjimečného. A donutí vás zauvažovat, jestli existuje vznešený Bůh či je to ,,jen“osud. Pro mne mnohem větší zážitek než třeba Město bohů. Snad proto, že v sobě skrývá optimismus, či snad kvůli zjištění, že já bych k výhře potřeboval variantu C. Život mně totiž na tuto soutěž moc nepřipravil. A na jaké otázky by jste dokázali odpovědět vy? PŘÍBĚH***** HUMOR* AKCE** NAPĚTÍ **** (23.01.2009)

Snad až příliš líbivá a příliš naivní pohádka o tom, jak ušatému Honzovi z Indie spadla do náručí princezna a s ní i půl království. Co pro to musel udělat? V podstatě nic. Jen žít. Jenže jednoho dne byl jeho příběh naservírován západnímu publiku, to ustrnulo nad výkaly z kadiboud, nad násilím z ulic i nad drsným osudem capartů z indických slumů a Honzovi mohl zazvonit zvonec, aby byl ten šťastný konec. Boyle naštěstí ukazuje nevěrohodnou historku (takové krásky opravdu nemívají tak silnou paměť) skrze omamnou formu, jejíž ENERGIE se bude jen těžko napodobovat. V tomhle směru schvaluju oscary za režii, hudbu, kameru, střih i zvuk. Soška za kolovrátkový scénář, kde se tak dlouho střídají otázky se vzpomínkami, až přijde z prstu vycucaný "hepáč", je ale hrozivým omylem. Stejně jako cena nejhodnotnější. I když jejímu udělení rozumím - na tyhle vlezle líbivé filmy, které elektrizují pozitivní energií, publikum slyší až příliš často. 70% (02.03.2009)

Danny Boyle se zbavil Alexe Garlanda a dotáhnul na Západ levnou pohádku, přesně dle bollywoodského mustru, které estetika špinavých slumů a hledání štěstí v něm, evidentně vynáší u publika jímavé chvilky, potlesky ve stoje a pozlacené sošky. Pardon, ale mě to zavání jako laciný kalkul, který nad vodou drží jenom fantastická pasáž s malými caparty, která je vtipná i smutná, a hlavně opravdová, což se o zbytku říci nedá. Ne že bych neoceňoval snahu, ale tenhle tah do branky pokryteckého světa jsem odzíval – vizuál jak z jednoho mexického výletu Tonyho Scotta a pořádná hudba (Boyleův trademark) vlastně taky nikde. Ale to všeobecné nadšení chápu, jen ho prostě nesdílím. (14.02.2009)

"I já věděl, že to byl Amitabh Bachchan." Já se tedy nechci moc chlubit, ale neznám žádnou otázku, na kterou zní odpověď: Amitabh Bachchan. Takže 1.000 rupií nevyhrávám a pod vousy si mudruju něco o podvodu. Přitom evidentně stačilo znát pár odpovědí a čekat na přesně mířené otázky. Já bych je nedostal, takže to je asi důvod, proč se ten film točil o Jamalovi. Nechci vypadat nějak závistivě, ale mám pocit, že celé to bylo vykalkulováno příliš precizně na to, aby mě to bombajské bláto obalené v cukrové vatě nějak zvlášť zaujalo. Pro mě to zkrátka bylo dobré, ale rozhodně kvůli tomu nebudu vyzývat všechny trpící osmahlé hochy k tomu, aby se vydali do Evropy zajišťovat lékařskou službu, porodnost a pásovou výrobu Mercedesů. (07.02.2017)

Naivní, klišovitá a dějově předem odhadnutelná pohádka o tom, jak chudý chlapec ke štěstí přišel. Boyleův film uchvacuje smetištními reáliemi současné přelidněné Indie, ale jinak nemá už co nabídnout. Prostřihy z dětství jsou sice vynikající, plné života a filmařské vášně, ale zbytek jede podle mustru, který je možno vidět v mnoha jiných filmech, bez špetky překvapení, napětí, či uvěřitelných emocí. Bollywood s velkou pompou přišel do Hollywoodu a všichni si z toho sedli na prdel. Tak pardon, ale já ne. (03.02.2009)