Výkřik

Antonioniho začátky, stejně jako u většiny italských modernistů, spadají do neorealismu. Řada neorealistických scénářů z kraje 50. let vyšla z ruky tohoto filmového vizionáře. Ale Antonioniho režijní rukopis šel dál. Svou cestou. Film VÝKŘIK nese zjevné znaky neorealismu. Život chudého venkova, snaha o autenticitu. Ale neorealistický film to není. Ta doba již byla překonána. Psychologické pojetí problému a téma odcizení nechává pocítit Antonioniho hlavní téma existencionalismu, které následně dokonale rozvinul ve své tetralogii citů. Nekonečné bloudění člověka světem, který pro něj ztratil význam. Ztráta existenciální podstaty (Důvodu, kterým si člověk odůvodňuje svou existenci) je zde pojata jednodušeji. Jednoduchá interpretace bezvýchodné situace skrze myšlenkově jednoduššího člověka nabízí i jednoduché rozuzlení. Obžaloba moderní společnosti vystupuje již zde. Téma smrti jako jediného východiska je ateistickému existencionalismu vlastní. Přesto v pozdějším Antonioniho díle se neobjevuje. Povahově a intelektuálně složitější postavy totiž svádí těžší vnitřní boje a hledají jiná řešení, ačkoli jsou ve stejné bezvýchodné situaci. Tento boj, který vede k postupnému zhroucení a rozkladu osobnosti, je nejlépe dotažen asi v ČERVENÉ PUSTINĚ. To už je ale píseň let následujících. 84% (08.08.2011)

Výtečný film, osobně mě ale přece jen nedostal tolik jako pozdější Antonioniho vrcholná díla Noc, Červená pustina nebo Zvětšenina (srovnávám samozřejmě nesrovnatelné). K hlavní postavě si těžko hledat cestu - kromě jazykové bariéry italštiny je tu i těch neskutečných 60 let, které už uplynuly od natočení snímku a během nichž se náš svět dramaticky proměnil. Některé scény tak mohou na dnešního diváka působit až nepochopitelně (protože je už nedokáže vnímat v dobovém kontextu), jako např. ta, v níž Aldo před lidmi zbije Irmu, která následně pronese: "Tím jsme spolu skončili, Aldo." Proto jsem psal, že je těžké s hlavní postavou nějak sympatizovat - dnešní společnost jakékoli násilí na ženách odsuzuje, a příliš pochopení si Aldo u diváka nezíská ani svým bezvýchodným putováním odnikud nikam, bolestínským fňukáním po ex-partnerce, opuštěním vlastní dcery, jakož i závěrečným dramatickým rozhodnutím, jímž celý film smutně zakončí. Svým laděním je to tedy smutný film, kde pro humor není místo, a který se celý odehrává v dosti nehostinných lokacích. Osobně mi je trochu líto, že zde více prostoru nedostala postava Aldovy dcery, protože mi připomněla Wendersův snímek Alice ve městech, který je také o putování dospělého muže a malé dívky, a který mě osobně oslovil víc. Čili, jak jsem už napsal, Výkřik je podle mě skvělý film, ale Antonioni později natočil lepší věci - proto hodnotím "jen" 4 hvězdami. (13.07.2017)

Tak dlouho jsem chtěl dát slabé 4*, ale ten konec mě dost zklamal. Na jeho obhajobu je v tom filmu málo psychologie Aldy a v tomhle podání tak působí jedině zbaběle, směšně a kýčovitě - i přes to, že posledních 10 minut je na tom filmu nejzajímavějších. I tak je to ale zatím nejlepší Antonioniho film, který jsem měl tu možnost vidět. Příběh mě zaujal, je to skvěle natočené a dobře zahrané, dojde i na silné scény a i když ty dvě hodiny jsou moc a místy se to vleče, i tak se na to dobře dívá. Jenom - jak už jsem psal - to zabíjí nedostatek psychologie postav, tedy především hlavního hrdiny. Celou jeho cestu jsem doufal že pochopím, co se mu to honí hlavou a co vlastně od života chce a ve finále mi ten film o něm nic neřekne a ani nenaznačí... Je to škoda, jinak bych byl spokojenější a čtvrtou hvězdu dal bez problémů. Takhle je to jen na silné 3* (22.12.2020)

Klasické dílo italského neorealismu, začátku moderní filmové řeči, jakoby neosobně rozebírá způsobem, který je dnes samozřejmý, ale v době svého vzniku zejména v Itálii byl jen stěží představitelný, na první pohled banální téma. Partnerský rozchod. Jeho bližší okolnosti zanikají v režisérově emancipačním uchopení: podstatná je svobodná vůle ženy, nespokojené s dosavadním vztahem. Vyváženost pohledu ukazuje další líčení mužova osudu včetně jeho tragického vyvrcholení. Dobová konvence - v italské realitě bylo toto téma žhavé ještě v polovině šedesátých let - by byla kázala pravý opak. S jistou nadsázkou lze dodat, že toto dílo patří do základů moderní evropské současné identity. (25.08.2007)

Zánět horních cest dýchacích;bolest hlavy a nohou, slabá horečka, mírné deprese z nemožnosti řádně dýchat nosem. Jaký film si v tomto stavu vybrat. Rozhodně ne optimistický v jarních barvách, neštěstí jiných posiluje ve vlastním - ostatní parametry už není třeba uvádět, protože jsem si vybral dobře... Aldovi se zhroutil svět, dostal se do situace, kterou nechápe, do zajetí představ, kterým nerozumí. Neztratil jenom ženu, ale také ideál. Z usedlého člověka se stává tulák, který při každé zastávce ztrácí kus sama sebe. A to jediné, co ho drží v pohybu, je někde zasutá víra, že ještě není vše ztraceno, že se přece ještě rozední. (30.09.2015)