Reklama

Reklama

Noc

  • Itálie La notte (více)
Trailer

Obsahy(1)

Popis čtyřiadvaceti hodin v životě odcizeného manželského páru: návštěva umírajícího přítele, luxusní večírek, chvíle v nočním baru, bloumání po milánských ulicích. Prostřednictvím rafinovaného jazyka proniká režisér do nitra postav, které nemají vážné problémy, a přesto jim jejich existence protéká mezi prsty. Hrdinové jsou nazíráni jako objekty bez směřování a vlastní vůle. Žijí ve stavu „nesnesitelné lehkosti bytí“ v průmyslovém světě, z něhož se vytratily tradiční hodnoty. Pod hladinou všedních epizod probleskuje touha, nevěra, strach ze smrti a nejistota. V bezpříběhové sondě do života „lepší společnosti“ předjímá Antonioni obecné pocity dneška. Jeanne Moreauová a Marcello Mastroianni v jedné ze svých nejnáročnějších rolí. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (82)

xxmartinxx 

všechny recenze uživatele

"Máš myšlenku?" "Nemám, ale čekám na ni!" To jsme dva, milá Jeanne. V prostředním dílu trilogie nekomunikace jsem měl v první řadě pocit, že tento film naprosto nekomunikuje se mnou. Opravdu mně nepřijde přínosné sledovat (již druhý v řadě) film o tom, že vztah nemůže fungovat, když neprobíhá komunikace mezi partnery. Nemůže se mi nevybavit o rok starší Sladký život, který byl taky o ztrátě komunikace, i když obecněji než zde, a zobrazoval to zajímavě, originálně, komplexně. Antonioni jen vyřvává dvě hodiny v kuse pointu. Naštěstí mě to tentokrát nenudilo. ()

MontyBrogan 

všechny recenze uživatele

Toto Antonioniho dielo mi zatiaľ ako jediné pripomínalo tvorbu Felliniho, ale to tiež len kvôli vyššej spoločnosti, v ktorej sa odohrávalo. Niekomu môže preto pripadať snobské a pre čiastočnú absenciu príbehu zas nudné. Ale ja, po tejto zatiaľ tretej skúsenosti s režisérom, musím s radosťou poznamenať, že mi konečne jeho štýl sadol. Možno aj preto, že sa okrem zjavného zamerania na obrazovú stránku, dbalo tiež na scenár, ktorý bol natoľko filozofický, ako len film so spisovateľom v jednej z hlavných úloh môže byť. "Život je taký, aký si ho dokážeme vytvoriť svojím dielom." A tiež tu išlo o vzťahy, ktoré vraj v literatúre začínajú byť znova v móde. Monica Vitti bola s tmavými vlasmi ešte omnoho krajšia ako zvyčajne, ale to nie je vôbec jediný dôvod prečo ma film doslova priťahoval. Podstatný bol čiernobiely vizuál, ktorý filmu pristal ako iba málokedy (a to mám v obľube napríklad aj starý Hollywood). Kontrast bielej košele pod tmavým oblekom a kravatou, vzbudzoval svojou atraktívnosťou pozornosť. A pri tom išlo o niečo úplne banálne. V tej chvíli som si uvedomil, prečo myšlienky koketujúce so zmyslom života znejú tak vznešene. Mnohým sú tieto všepravdy jasné, ale len málokto ich vie, či trúfa si opísať správne. Javy, ktoré sú prirodzené, tiež možno pôsobia ako samozrejmosť, ale v správnom okamihu sa stávajú dokonalými. Ako noc, keď sa odráža na pokojnej hladine záhradného bazéna. Žena, keď odoláva len pre pôžitok z neukojeného pokušenia. Slová, keď sú správne formulované. Alebo obraz, keď je zachytený tak sugestívne, že ním vidíme o vyše päťdesiat rokov do minulosti. ()

Reklama

lamps 

všechny recenze uživatele

Ve svém jednoduchém sdělení velmi působivě vystavěné pocitové melodrama s nádherně procítěným režijním dotykem a životem pulzující kamerou. Více než příběh připomíná scénář sled symbolických scén, které vyjadřují jednak duševní prázdno, které panuje mezi ústřední partnerskou dvojicí, jednak celkovou absurditu v existenciálních pohnutkách společenské smetánky, její naprostou lhostejnost a povrchnost. Nic moc se sice neděje, ale krásně se na to kouká a herci jako Moreau nebo Mastroianni nemohou snad nikdy zcela omrzet. Mám tak pouze dvě velké výtky. Za prvé, podobně napsané a zpracované náměty chtě nechtě evokují dojem pouhé rádoby intelektuální pseudoumělecké obrazové bašty, nemluvě o tom, jak často byly italskými tvůrci oné doby rozpitvávané. A za druhé, film měl skončit odchodem manželského páru z Valentinina pokoje - vše, co bylo poté ještě vyřčeno, už je pouze únavně nastavovanou kaší a sebestřednou snahou dospět k finále tím nejhlubším a nejpohnutějším slovním obratem... A to jsem ty 4* už vážně chtěl udělit. ()

classic 

všechny recenze uživatele

Antoniova artová kamera sa akosi teda i príliš extra »zamilovala« do sprvoti hodne introvertnej protagonistky Lídie Pontanovej v podaní naprosto šarmantnej, francúzskej predstaviteľky Jeanne Moreauovej, ktorú v priam nádherných a pomalých kompozíciách, pomaličky sledovala nielen ako sa zvykne úplne sama túlať po milánskych uliciach, ale zároveň aj zrovna vtedy, keď sa zase povedzme objavovala i po boku svojho extrovertného manžela, resp. úspešného spisovateľa Giovanniho Pontanoa v podaní Marcella Ma[e]stroianniho, a to konkrétne na takých miestach, kde sa najmä schádzala akási «milánska smotánka», až to vskutku na tom danom mieste normálne zaváňalo akýmsi puchom, à la W. R. Hearst na taliansky spôsob; aspoň nejako takto som to v podstate i vydedukoval, že niektoré postavy v úlohe štatistov, vlastne ani poriadne nevedeli, ako vlastne naložiť so svojim životom, čo môže na druhej strane kľudne pripomínať i Marcellov, predchádzajúci, kinematografický zárez v podobe Sladkého života, ktorý mal s danou Nocou i niekoľko spoločných povahových vlastností, ale zasa nie až toľko, aby som si mohol povedať, že daný Autor iba kopíroval, ako snáď na moju dušu zmyslov nadobro zbavený. Predovšetkým sa asi najviac zameral len na to, aby prostredníctvom naozaj brilantnej kompozície obrazu, následne zachytil presne až 24-hodinový, dejový cyklus, ktorý postupne rozvrstvil v rámci ústredných postáv, a to so samým začiatkom v »dopoludňajšej rovine«, kedy sa zrejme ešte iba jednalo o akýsi krycí manéver zo strany momentálne po citovej stránke silno rozpoloženej a vyššie pomenovanej hlavnej, ženskej postavy, nakoľko to najskôr vyzeralo iba tak, že čosi v danom, manželskom zväzku - niečo začína nejako obzvlášť chradnúť; skrátka ďalšia, manželská kríza, znovu uzrela svetlo sveta, čo asi nie je vôbec nič nové, a čo by sa totižto mohlo vysvetliť až v nasledujúcej, «popoludňajšej rovine», u „talianskeho Hearsta”, kde na scénu konečne prichádza i nová postava čiernovlasej Valentíny v podaní Monicy Vittiovej, ktorá nakoniec podaruje akýsi »darček« - hore uvedenému protagonistovi, ako vhodnú alternatívu na sv. Valentína?; jednoducho načrtnuté; buď sa s jej novým príchodom manželstvo dokonca aj stmelí, alebo naopak - kompletne viac naštrbí, až by sa dalo iba napokon s veľkou ľútosťou poznamenať, že sa rozoberie na najmenšie súčiastky? Taliansky režisér Michelangelo Antonioni vytvoril pozoruhodný, melancholický titul s mimoriadne melancholickou atmosférou, opradenou o značné množstvo melancholických dialógov, až je možno súčasne i značnou škodou, že sa predsa trocha viacej nerozoberal i akurátne vydaný, knižný román zo strany intelektuálneho protagonistu s názvom „La stagione” z knižného vydavateľstva Bompiani, čo koniec koncov divákovi napovedalo oveľa väčšmi v celkovom ponímaní, akoby spočiatku ani nepomyslel, a čo by hneď vysvetľovalo jestvujúcu situáciu. ()

GilEstel 

všechny recenze uživatele

Druhý díl Antonioniho tetralogie citů stylově navazuje na předchozí snímek Dobrodružství. Mapuje 24 hodin rozpadajícího se vztahu spisovatele Pontana (Marcello Mastroianni) a jeho ženy Lidie (Jeanne Moreauová). Ačkoli jistě nepřesně, povrchně a s chybami, pokusím se o nějakou vlastní interpretaci mistrova díla. Reagovat budu raději jen na některé scénky a náznaky. Po úvodu filmu z nemocnice (též zajímavý) děj pokračuje touláním Lidie v Milánských ulicích. Tyto toulky jsou spojené se vzpomínkami a hledáním vnějšího impulzu ke zklidnění její vnitřní bolesti. Zajímavé je následné srovnání vnímání okolního světa a minulosti Lidií a Pontanem. Zatímco u Lidie vzpomínky na minulost evokují citové pohnutí (skryté), u Pontana k tomu nedochází. Pouze zhodnotí, co vidí a okomentuje. Bez emocí. Je to způsobeno jejich rozdílným vnímáním světa a je to jeden z problémů jejich vztahu. Ústřední dvojice si večer vyrazí do společnosti. Po neutěšené návštěvě baru, zajdou na návštěvu do lepší společnosti. Zde se sic ve vedlejší roli ale stále velmi výrazně objevuje Antoniova múza Monica Vitti v roli Valentiny. Právě její rozhovory s ústřední dvojicí považuji za nejsilnější zážitek. Valentina je intelektuální aristokratka. Krásná, osamělá a velmi vitální. Na první pohled se jeví jako vhodná pro možný únik Pontana z prázdného vyčerpaného vztahu s Lidií. Valentina ale působí jako žena, která dokáže Pontana velmi dobře přečíst. Ačkoli částečně by měla o Pontana zájem, cosi uvnitř ji brání. Přitom v určité okamžiky i aktivně dává Pontanovi podněty. Dobře je to vidět ve scéně, kdy mu přehrává z magnetofonu svoje intimní monology, aby je hned v zápětí smazala, když Pontano projevil zaujetí. Vnitřní konflikt působí Valentině problémy. Navíc je tu postava Lidie, která se ve vhodnou chvíli vrací na scénu. Svou depresí následně Valentinu psychicky úplně roztrhá. Žádné emoce napovrch, ale člověk může cítit, jak jsou jednotlivé postavy uvnitř rozervané. Vskutku jedinečný dojem. Základní myšlenková úvaha citové vraždy Lidie, ke které dochází v samotném závěru, nejspíš vychází z dogmat ateistického existencialismu. Bůh neexistuje. Existence člověka je shodou náhodných událostí. Samotné narození člověka je náhoda. Člověk ale posléze sám sebe definuje. V subjektivním světě vlastního Já hledá svoje sebeurčení v reálném světě. Jeho existence tak předchází to, kým vlastně je, resp. kým se stává. Subjektivní svět lidského já, má mnohem větší hodnotu než materiální svět kolem nás. Přesto právě v hmotném světě a jeho chápání člověk musí hledat důvod svojí existence. Právě rozdílné chápání vnějšího světa staví proti sobě hlavní hrdiny filmu. Pontanovo uvažování, založené na mužském technokratickém intelektualismu, je v konfrontaci s ženským instinktivním vnímáním světa Lidie. Žena Lidie dokáže krátkodobě vnímat svět očima muže Pontana. Dokáže se přizpůsobit, což muž neumí. Není to ale jev trvalého charakteru. Lidie se dlouhodobě dostává do stavu citové vyprahlosti a vnitřní prázdnoty. Rozpad vztahu ale sebou přináší obavu o naplnění svojí existenciální podstaty. Člověk začíná bloudit, a proto tento okamžik oddaluje. Lidia ví, že se blíží konec, ale bojí se ho. Ona sama říká „Dnes večer se mi chce umřít, protože tě již nemiluji. Jsem z toho zoufalá. Chtěla bych být zestárlá z toho, jak jsem ti zasvětila celý život. Už nechci existovat, protože tě už nemůžu milovat.“ Pontano žijící v blahé nevědomosti objektivního světa samozřejmě nemůže vnitřním stavům Lidie nikdy rozumět. Proto když mu Lidie oznámí svůj úmysl rozejít se, snaží se jí přesvědčit domluvou i sexuálním uspokojením. Neví, že jeho snaha je předem bez šance. Může jen oddálit neodvratné. 92% () (méně) (více)

Galerie (60)

Zajímavosti (13)

  • Dvojice řídí vůz Alfa Romeo Giulietta T.i. z roku 1960. (classic)
  • Na večírku při prezentaci Giovanniho (Marcello Mastroianni) knihy je přítomen Salvatore Quasimodo v roli sebe sama (je nazýván pouze „náš nositel Nobelovy ceny“) a mladý Umberto Eco. (classic)
  • Děj filmu se odehrává v Miláně. Úvodní titulky ukazují mrakodrap Pirelli, shora ještě ve výstavbě, a milánské hlavní nádraží na straně Piazza IV Novembre. (classic)

Související novinky

Zemřela herečka Monica Vitti

Zemřela herečka Monica Vitti

02.02.2022

Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (více)

Reklama

Reklama