Tokio!

Michel Gondry je nejen vyjímečný videoklipař ale zde se ukázal ve světle slušného až vyjímečného režiséra moderního filmu. Dívka stávající se židlí je krásnosmutně pojaté podobenství (asi jako Gaugain-kam kráčíme, co jsme....). Povídka Merde je vyloženě propadák, povídka Jun-ho Bonga se mi taky líbila ale je to průměr, mohl to víc rozvinout. Vcelku koukatelná věc! (02.01.2011)

Dechberoucí zkušenost. Gondryho úvodní povídka s jeho typickými nedospělými, pasivními hrdiny je sice o něco slabší, ovšem přístup, který třeba na celovečerný ploše Nauky o snech nepůsobil uplně soudržně, zde, v Japonsku, v zemi, jejíž kinematografie je plná podivných nedospělých postav či kultu roztomilosti, naopak působí mnohem patřičněji a vposledku i svěže. Zato Caraxova povídka Merde je jedním z nejsilnějších kinematografických zážitků poslední doby. Jestliže první záběry upoutají velmi silně pozornost k formě, velmi brzy zjistíme, že toto není pouhá originálně natočená hříčka, nýbrž precizní studie konfrontace s jinakostí na pozadí fascinujícm způsobem vykonstruovaného fikčního světa. Bongův závěrečný příspěvek je pak jemně natočené zkoumání hranic mezi klidem a pohybem jak na metaforické tak na doslovné rovině. (09.02.2009)

První povídka může v úvodu působit tuctově ... leč vyústění její zápletky je velice pozoruhodné, velice překvapivé ... a velice osobní. Ta druhá je od samého začátku těžce psychedelická ... a nejspíš o nás vypovídá víc, nežli jsme ochotni veřejně připustit (přičemž její dovětek je mimořádně zdařilý). A třetí ... třetí vám možná napoví, proč se v Tokiu čas od času vyskytuje zemětřesení. Každopádně všechny tři spojuje nevázaná hravost, cílená vyzývavost a netradiční pojetí ... nakonec - proč by právě Tokio nemohlo být metropolí, kde nic není nemožné ?!? (21.07.2014)

Jestli vám utkvělo v paměti, že všechny cesty vedou do Říma, tak vězte, že vám pěkně kecali. Nevedou. Vedou do Tokia, kde každý nakonec najde své místo pro život. A věřte nevěřte, nikdo není takové dřevo, aby tam nenašel uplatnění. Časem ovšem můžete začít propadat pocitům, že je to všechno na hovno. Ale i ono má v tokijských ulicích své místo. A někdy mívá takovou razanci, že za sebou zanechá pěknou kupu sraček. Jestli si ale myslíte, že se ho zbavíte, jste na omylu. Leda byste zalezli do příjemného příšeří domova a nechali se obrůst břečťanem. Jenže nakonec vám to stejně pokazí ta svině láska. No není to sakra pech? (16.10.2014)

Dva francouzští a jeden korejský režisér nám přinášejí tři povídky z japonského Tokia. Dosti svérázné povídky dalo by se říci. Každý režisér má svůj osobitý styl a druh vyprávění ale popravdě mi ani jedna povídka nesedla. Nejedná se o standardní povídky ale spíše o jakási těžce pochopitelná experimentální díla. Alespoň já je moc nepobral. (22.05.2009)