Bílá stuha

Bílá stuha Michaela Hanekeho je hluboký podprahový snímek, pro který se obtížně hledají superlativy. K dokonalosti dovedená formální stránka tohoto díla, funkční role ,,personálního vypravěče", jenž má vnitřní účast na událostech a dějově omezené znalosti, oddělené pásmo vypravěče a pásmo postav, dokonale odosobněný tvůrčí přístup bez použití jakékoliv hudební složky, záměrně zvolené velmi pomalu plynoucí tempo, černobílý obraz dokreslující dobové usazení, převládající celky a statika kamery, jedna z nejdokonaleji působících mizanscén, kterou jsem kdy viděl, ryze intelektuální směřování a jemu podřízené vystavění jednotlivých uměleckých i dramatických složek (konečně renesance evropského autorského filmu), sugestivně gradovaná atmosféra s nevyřčeným, jen mistrně naznačovaným tajemstvím. Haneke záměrně v inkriminovaných scénách nechává kameru opodál a divákovi skrývá bolavé efekty temných stránek duše, jsou vidět jen symptomy, ne podstata zla, což odráží svět potlačovaných frustrací, středověké metody výchovy (přivazování k posteli jako kůra na odvyknutí sebeukájení!) i běsy perverznosti a degenerované sexuality. Vše tu bublá jen pod povrchem, přičemž navenek si nezúčastněný a do děje nevtažený pozorovatel nemůže všimnout ničeho podezřelého. Vypravěč - venkovský učitel - je ve vesnici cizincem a jeho postřehy i běh života vytvářejí kontrapunkt retardovanému světu místní komunity. Jedině cizinec (stejně jako divák - a působení na něj je meritem věci) může být v takovémto světě normální a jedině on může zůstat nezasažen. Hlavní roli hraje úloha výchovy, která zapříčiňuje veškeré zlo a přenáší i na další generace komunitní stigma. Neudržitelnost takto reflektované pokrytecké morálky vesnického prostředí je opět v kontrapunktu k přesně opačně vnímanému a prezentovanému venkovskému světu, jak byl reflektován dříve, především v národním obrození, ale i během 20. století. Jestliže chtěl Haneke Bílou stuhou pojmenovat kořeny nacismu v německé společnosti, povedlo se mu to dokonale. Já bych ovšem dodal, že malý fašista dříme v každém z nás, stejně tak příklony k totalitní společnosti, násilí a nacismu mohly mít své podhoubí kdekoliv v Evropě a ani dnes nejsme tohoto nebezpečí ještě úplně ušetřeni... Podobné filmy: Plechový bubínek (11.02.2010)

Začínám už pomalu pochybovat, že se mi podaří zhlédnout Hanekeho film, který pochopím a rád mu přidělím plný počet *, ale tenhle režisér mě nějakým záhadným způsobem svým režisérským přístupem velmi láká a asi budu jeho počiny sledovat dál. Bílou stuhu jsem si nechal v hlavě řádně odležet, ale nepomohlo mi to, pořád vlastně nevím, o čem tenhle film přesně byl a jaká je jeho pointa. Vyprávění mělo takovou zvláštní tísnivou a lehce napínavou atmosféru, fakt, že bylo natočeno černobíle, tomu jenom pomohl. Jenže konečné (ne) zjištění pravdy považuju za hodně neuspokojivé, ale hlavně, a to mě mrzí nejvíc, emočně se mě ani trochu nedotklo. Nevím, jestli to bylo postavami, ze kterých mi ani jedna nepřirostla k srdci, nebo tím, že režisér tento příběh pojal příliš chladně a perfektcionisticky, v každém případě mě Bílá stuha dost minula, což považuju i vzhledem k vyššímu očekávání z mé strany za celkem velké zklamání. (05.07.2011)

Velice originální autorský rukopis. Učitelovo vyprávění, coby průvodce bylo určitě neskonale zajímavé. Bohužel, snímek je hrozně dlouhý a nebylo snad ani potenciálně možné, aby se vyvaroval zcela nezajímavých pasáží. A že jich bylo požehnaně. Občasná dramatičtější scénka celkový dojem rozhodně nezachránila. Heneke je v mých očích více psycholog než filmař. V tomto případě to bylo na úkor divácké zajímavosti. Více než 2 * vážně nedám. Nemluvě o tom, že se mi u filmu podařilo usnout. (08.06.2016)

Michael Haneke je krutý vypravěč. Ten odosobnělý a chladně akademický způsob vyprávění (a snímání), který zvolil pro Bílou stuhu, je stejně sadistický a beznadějný jako samotné události, o kterých film vypráví. Absence nediegetické hudby, černobílá kamera nového realismu prostá jakékoliv stylizace, dlouhé tiché záběry, emocionální prázdno – to vše jsou v Hanekeho rukách velmi silné zbraně vyvolávající u diváka záchvaty deprese, zhnusení, nevolnosti a strachu…strachu ze samotné podstaty člověka. Bílá stuha je stejně tak odosobnělá a prostá emocí jako samotné postavy v ní, díky čemuž vyznívá celé vyprávění ještě naléhavěji a diváka doslova emocionálně vyčerpá. ____ Haneke je trpělivý vypravěč-sadista, který neužívá zaběhlých filmových postupů a vypravěčské rutiny, aby divákovi usnadnil zážitek (uchlácholil ho) – nebudí emoce pomocí hudebního podkresu, místo toho se hudby vzdal úplně a je jen objektivním pozorovatelem-historikem bez empatií a právě tahle absence emocí –u postav a i v samotném vyprávění – je tím nejděsivějším, co Bílá stuha nabízí. V roce 2009 dali o sobě hlasitě vědět dva z předních představitelů německé kinematografie a v obou případech to stálo za to. Werner Herzog ukázal Hollywoodu pravou podstatu remaků se Špatným poldou a Haneke nám všem naservíroval akademický majstrštyk krutější než ten nejkrvavější slasher. 100% (14.05.2010)

Námet skvelý, jednotlivé motívy na výbornú, len dohromady to spolu nedrží. Ako kniha by to vyznelo lepšie, ako film to nemá nič z filmárskeho storytellingu. Apaticky vyrozprávaný dej postráda výraznejšie okamihy. I tie, ktoré tam sú, sú nakrútené tak nezainteresovane, akoby sa jednalo o scénu kosenia trávy. Svoje určite robí aj absencia hudby, no problém je hlbšie. Rozumiem režisérskemu úmyslu i tej artovej póze, no nesúhlasím ani s jedným. (13.11.2010)