Hranice ovládání

Vy, co tvrdíte, jaká není Hranice ovládání vyjebávka s divákem, jděte k čertu... Jsem divák jako každý jiný a ačkoliv mám rád Jarmuschovy filmy, nepřijímám je automaticky (např. Podivnější než ráj nebo Mimo zákon se mi nelíbilo). Přesto nemám ani v nejmenším pocit, že by se mnou bylo vyjebáno. Hranice ovládání je fantastický postmoderní film, který má velmi zvláštní kouzlo. Nic se v něm neděje (nebo spíš - jedna věc se v něm děje pořád dokola), přesto jsem příběh sledoval s napětím až do konce (a to jsem měl za sebou na LFŠ už 10 celovečeráků). A nenudil jsem se. Jarmusch se tentokrát trochu štrajchl s Davidem Lynchem a to je jedině dobře. Z nejrůznějších narážek, jestli je to, co vidíme vážně to, co vidíme a jestli je to, co žijeme opravdové a jestli to všechno není jen klam a podobně, mi šla hlava kolem. Byly to fakt příjemné dvě hodiny. (23.08.2010)

Kdyby mi Jim milostivě předhodil představitele hlavní postavy, který by mi byl byť jen nepatrně sympatický, případně by ve mně alespoň nevyvolával tichý smích téměř každým svým úkonem (i papír se dá pojídat s noblesou; o chůzi nemluvě), byla bych ochotna jít na 4*, neb film mi svým tempem (příjemně rozvláčné), stylem (pár bizarních postav; nekonkrétní děj, ve kterém si divák může všímat spousty více či méně nápadných indicií,..) a pěknou kamerou bez problému vyhovoval. S panem Bankolé však nemohu/nechci být velkorysá. (3,5*) (19.07.2009)

Jarmusch rezignuje na vyprávění, na jaké jsme zvyklí ze zámořského lahůdkářství, ale naopak rozehrává filmový minimalismus. To však neplatí o práci kameramana, jehož záběry jsou prakticky autonomními uměleckými díly. Kdybych mohl, tak z tohoto filmu "vytípám" sto "scrýnů" a pověsím je do nejbližší galerie. Ten cit pro kompozici, barvu a světlu je jednoduše úchvatný. Ač chápu Jarmusche, proč nepovažuje samotný příběh za něco důležitého, tak ocenit to náležitě nedokáži. (10.07.2009)

Jak to vidím já, běžný divák, resp. filmový "nadšenec" je konzument, který, pokud dostane něco jiného, než co čeká, si stěžuje a křičí, zatímco cinefil (= ten, kdo má film rád a proto se předpokládá, že mu i rozumí) bere v potaz i tu možnost, že chyba může být v něm, nikoliv ve filmu. Proto se vyhýbá citovým odsudkům, nekape z něj frustrace „podvedeného“ zákazníka a využívá možnosti opakovaných shlédnutí. Co mnoha filmovým "nadšencům" vyčítám, je špatná argumentační kultura, nedostatek pokory a neschopnost rozlišovat mezi dobrým a špatným uměním – Jarmuschův poslední film je vším, jenom ne tím špatným. (30.01.2010)

Brilantní forma, jak vizuální, tak hudební složka, ani způsob filmového vyprávění nemá chybu. Některé epizody jsou možná trochu slabší než jiné. Hodně vzrušující je Nahá dívka. Líbily se mi drobné narážky na všechno možné, ale někdy je film různými moudrými citáty trochu přesycený. Ale abych se přiznal téma filmu mě moc nevtáhlo. Bylo mi celkem jedno kam všechny ty tajné a tajemné schůzky vyústí. A bohužel právě jejich vyústění mě zklamalo nejvíc. Shodou okolností jsem tentýž den četl Isahakjanovu poému Abulalá al Maarrí. V doslovu k ní se píše: „Zobrazit zlo bez nenávisti k němu by bylo málo. Isahakjan touto nenávistí vzplanul a neznal únavy v hledání co nejúčinnějších prostředků výrazových, aby stejná nenávist vzplanula i v jeho čtenářích: střídá tón hněvivý i zmučený, vášnivě se dobývá do jejich duše znepokojivými otázkami, záplavou epitet, synonym a pleonasmů, neváhá opakovat ústřední motivy, aby násobil účinek… Ne, tady není místa pro kompromis, uklidnění, že přece snad to není tak zlé. Není tu ani návod, jak ze zlého vybřednout. To právě musí řešit každý v sobě, každý bez výjimky, už dnes a zítra znovu.“ Myslím, že to docela vystihuje i Hranice ovládání. (28.08.2009)