Tokijská sonáta

Divná záležitost - na první pohled obžaloba stávající sociální situace v Japonsku (muž přijde o zaměstnání, ale doma to tají, aby neztratil tvář a autoritu), která zároveň sleduje i ostatní členy rodiny (starší syn rukuje do americké armády, mladší se přes zákaz učí hrát na klavír, úslužná manželka-matka-hospodyně tiše skomírá ve své "kleci"). Odcizené a ochlazené vztahy bez vyjadřovaných emocí - to extrémní zacházení s dětmi doufám bylo jen zveličené poukázání na zkostnatělost výchovy - tak vedou k poměrně bizarní katarzi, kdy to všechno bouchne a (na jeden den) se víceméně zblázní. (17.02.2016)

Pro me jednoznacne plny pocet hvezd, Kiyoshi Kurosawa predvadi v tomto filmu svuj vrchol. Scenar je mene mysteriozni a prekvapive civilnejsi nez jsme u rezisera zvykli, ovsem az na par tipickych - rekl bych primo rukopisnych momentu. Herecky je pak film opravdovou lahudkou stejne jako Claude Debussy na zaver. (08.04.2009)

Konečně zase rodinné drama bez slz, moralizování a tragikomických vsuvek, nic zde není zbytečné vše má svůj důvod a jasné (někdy až příliš jasné) sdělení, takže by se některé scény asi neměly brát tak doslovně (viz třeba závěrečná, která sice je působivá, ale že bych jí věřil, to se říct nedá). Přišlo mi opravdu zajímavé, jak se tento film s každou další minutou vyvíjel do trochu jiné podoby, přesto si ale udržel celistvou formu, dvě hodiny mi utekly opravdu rychle. Jestliže jeden z předchozích filmů Kiyoshi Kurosawi, Charisma, byl o hledání smyslu života, Tôkyô sonata je o jeho nalezení. Ještě bych rád vyzdvihl hudbu Kazumasa Hashimota, ideálnější OST, které na sebe nestrhává pozornost, ale jen dokresluje pocity, si film asi nemohl přát. (18.06.2009)

Veľmi dobre rozbehnutý film. So stratou zamestnania mám dvojnásobnú osobnú skúsenosť a aj napriek japonským špecifikám mi je táto problematika blízka. Prekážal mi hlavný hrdina, pretože nájsť tak nesympatického paka musela byť nadľudská drina. V poslednej štvrtine filmu som mal intenzívny pocit, že tvorcovia nevedia kam z konopí. Príbeh sa stával stále menej uveriteľným a celkom ho nezachránil ani excelentný klavírny záver. (06.03.2010)

Nemůžeš být jiný, než jsi. 1) Když pomyslím, co všechno se ve filmu odehraje, tak mě až překvapuje absence deprese, kterou bych po takové nadílce očekával. Ne, že by to film nemyslel vážně, ale všem životním kopancům dokáží jeho hrdinové čelit s otevřeným hledím. Pokud jsou autentičtí, pak se asi není třeba o osud Japonska obávat. 2) Ztráta zaměstnání v 46 letech u člověka, který vlastně nic neumí, v kultuře, kde věrnost firmě znamená více, než věrnost ženě, zde funguje jako katalyzátor, který obnažuje latentní problémy v soužití rodiny. Bezradný hlavní hrdina ve své bláhové snaze neztratit tvář vedle touhy ho pořádně zmlátit ve mně vzbuzoval i soucit. Spoluscénárista a režisér 53letý Kiyoshi Kurosawa to asi vnímal podobně, protože svého hrdinu věru nešetřil. 3) Největší přínos filmu nevidím v zobrazovaném příběhu, ale v pro Evropana exotických japonských reáliích. Učitel, který ztratí autoritu ve třídě poté, co je obviněn svým žákem, že si prohlížel pornografický časopis? Do detailů propracovaná image zaměstnaného člověka, kterou si pěstuje nezaměstnaný Sasakiho spolužák ze střední školy? Otec, který ze strachu o ztrátu rodičovské autority odmítne změnit své staré rozhodnutí o nesouhlasu s hodinami klavíru pro svého syna, i když vlastně není proti? Vítejte v Japonsku. 4) Koan, který se ve filmu objeví těsně před koncem a který tvoří moto mého komentáře, asi nejlépe vystihuje podstatu snímku. (30.04.2011)