Když struny lkají

Na tento film se musí dívat poněkud s odstupem a pochopením. Byl to jeden z prvních zvukových českých filmů. Hlavní roli v něm hraje hudba. Pro většinu tehdejších diváků byl zvukový film zjevením, ale záhy se stal pro mnohé náhradou za to, že nemohou přijít do divadla nebo na koncerty vynikajících osobností, jakou byl tehdy bezesporu Jaroslav Kocian. Hudba tedy nahrazovala zábavu. Navíc u režiséra Fehéra tu objevuji znalost tehdejší průkopnické sovětské filmové školy, řada záběrů je, myslím, ovlivněna Ejzenštejnem nebo Dovženkem. Vzpomeňme na záběry matky utíkající v mrazu sněhem nebo některé detaily či záběry ze zajímavých úhlů obrazu vůči ději. To jsou klady, kterým tři hvězdičky musím dát, ač je děj dost jednoduchý, ale možná také zkreslen tím, že se nedochoval v úplnosti. To, že se tam mihli i Marvan a Haas, je velkou zajímavostí. (06.09.2015)

Krom skutečností, že se jedná o první československý zvukový film a že je trochu zajímavý jakožto obraz třicátých let na našem území, není nic, proč byste se na toto hloupé melodrama měli dívat. Film má všechny neduhy prvních zvukových filmů točící se okolo posedlostí filmařů zvukem (hudbou, ruchy i slovem). (12.02.2016)

Já jsem tušil, že to nebude pro mne, ale zvědavost vidět první český zvukový film (Tonku nepočítám) byla silnější než já. Jde o to že mne to dějově ani trochu nezajímalo už po dvaceti minutách. Nečekejte mnoho dialogů., prakticky jsme stále v němém filmu. Takže od začátku uvidíte klasické titulky. Ve filmu si pak poslechnete spoustu vytí (zpívání prý) a sem tam vám budou uši trápit skřipky. Skutečně není o co stát. (03.03.2022)

Snímek se řadí mezi první český zvukový film, vzniklý po snímku ´Tonka Šibenice´ (1930), (koncipovaného však jako film němý, k němuž byl zvuk dodělán dodatečně) a do kin uveden ještě před, dodnes slavným snímkem s Vlastou Burianem, ´C. a K. polní maršálek´ (1930). Dle dobových zdrojů se však snímek o potulném tulákovi, coby bývalém houslovému virtuosovi (kterého si zahrál skutečný houslový virtuos Jaroslav Kocián), který se ujal ztraceného dítěte, stal naprostým propadákem. A těžko říct proč. Jedná se o silný příběh těžkopádného žití s tragickým koncem. Sociální téma silnější než kdykoliv předtím a kdykoliv potom, ve kterém je centrem všeho dění malé dítě, pro kterého byl osud skutečně nemilosrdný. Snímek je plný hudby a nejrůznějších ruchů, a naopak poměrně málo dialogů či mluveného slova. No, lze si představit, že scénář byl psán ještě pro němý film a do úprav právě kvůli zvuku se nikomu moc nechtělo. Hodinový film v dnešní době neosloví už vůbec, avšak kvůli době vzniku a hlavně kvůli Jaroslavu Kociánovi, rodáku z Ústí nad Orlicí, kde je čestným občanem města, kde je po něm pojmenována hudební škola a kde se na jeho počest koná hudební festival a houslová soutěž, má ohromnou historickou hodnotu. Film tedy skutečně jen pro opravdové filmové fajnšmekry a historiky. (30.08.2020)

Možná, že před osmdesáti lety to byl trhák, ale dnes? Historickou hodnotu snímku nelze samozřejmě upřít, ale očima současného diváka jde už jen o prastarý film s teatrálními hereckými výkony a vcelku nudným příběhem. Na druhou stranu, několik zdařilých výstupů houslového virtuosa Jaroslava Kociana (1883 – 1950), nestárnoucí evergreen Koukej, ty mě houpáš a fakt, že jsem od toho vlastně nic zvláštního neočekával, se ukazují jako přidaná hodnota tohoto prehistorického artefaktu. (22.08.2009)