Čeněk Šlégl se narodil 30. září 1899 v Praze do německé rodiny jako Vincenc Schlögel, ale přihlásil se k českému národu a začal se psát a mluvit česky. Po maturitě na stavebnické škole měl jít studovat techniku. Na prázdniny odjel ke strýci, řediteli divadelní společnosti Doleželovi a po pár záskocích na jevišti si hned divadlo zamiloval. Na školu už nenastoupil a odešel ke kočovným společnostem. Po čase odešel do Prahy a hrál v Rokoku, Adrii a od konce 20. let do 1942 se stal s Jaroslavem Marvanem nepostradatelným přihrávačem (občas i režisérem) svého principála v Divadle Vlasty Buriana v rolích mužů z lepší společnosti, zdegenerovaných šlechticů, důstojníků, ředitelů, bankéřů, podvodníků i zlodějů.
V českém filmu se zjevil poprvé v roce 1919 ve snímcích UTRPENÍ KE SLÁVĚ (Jan Amos Komenský) a ZLODĚJ (ctitel baron Malenický). Z němé filmografie vyjmenujme ještě např. tituly VELBLOUD UCHEM JEHLY (ctitel Berka), MOŘSKÁ PANNA (číšník), ANIČKO, VRAŤ SE! (Landův přítel), Z ČESKÝCH MLÝNŮ (nápadník Artur), PRAŽSKÉ ŠVADLENKY (Robert Řimbaba), KRÁSNÁ VYZVĚDAČKA (prefekt Karlys), HŘÍCHY LÁSKY (Warrenův tajemník), UTRPENÍ ŠEDÉ SESTRY (velkostatkář Horák) atd.
Se svým principálem Vlastou Burianem si už od němého filmu zahrál dodnes oblíbené roličky, např. návštěvníka u senátora (LÁSKY KAČENKY STRNADOVÉ), rittmeistera Gézu von Medáka (C. A K. POLNÍ MARŠÁLEK), konzula J. Wielanda (TO NEZNÁTE HADIMRŠKU), ceremoniáře (LELÍČEK VE SLUŽBÁCH SHERLOCKA HOLMESE), admirála Piacciho (HRDINNÝ KAPITÁN KORKORÁN), továrníka Adolfa Daňka (NEZLOBTE DĚDEČKA), učitele (HRDINA JEDNÉ NOCI, TŘI VEJCE DO SKLA), starého korvetního kapitána Quido Krištofoviče (DUCHÁČEK TO ZAŘÍDÍ), vetešníka Puškvorce (ULICE ZPÍVÁ), gremiálního radu Pěnu (U POKLADNY STÁL…), ředitele pozemkového úřadu (KATAKOMBY), statkáře Arnošta Pěnkavu (PŘEDNOSTA STANICE) či barona Studeného (PROVDÁM SVOU ŽENU).
Z jeho dalších si připomeňme Matěje Dudka v Innemannově FIDLOVAČCE (1931), herce Járu Marka ve Fričově komedii S VYLOUČENÍM VEŘEJNOSTI (1933), podvodníka Fuchse v Martenově dramatu ZA ŘÁDOVÝMI DVEŘMI (1934), politého návštěvníka baru v AŤ ŽIJE NEBOŽTÍK (1935) Martina Friče, tajemníka Michajloviče v komedii ULIČNICE (1936) Vladimíra Slavínského, profesora Tuříka ve Fričově komedii ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA! (1938), seladona s kapesníčkem v KRISTIÁNOVI (1939) apod.
Na sklonku herecké kariéry vytvořil rozkošně senilního hraběte Bohdana Kocharowského v komedii BARON PRÁŠIL (1940) Vlasty Buriana a Martina Friče. Celkem neúspěšně se pokoušel o filmovou režii (JARČIN PROFESOR, ARMÁDNÍ DVOJČATA, DĚTI NA ZAKÁZKU, VENOUŠEK A STÁZIČKA, PANÍ MORÁLKA KRÁČÍ MĚSTEM, ULICE ZPÍVÁ, VY NEZNÁTE ALBERTA?), psaní námětů i textů k písním (TEĎ ZAS MY a DĚTI NA ZAKÁZKU) a scénářů (DIVOCH, VANDINY TRAMPOTY, ROZVOD PANÍ EVY apod.).
Poslední filmovou rolí Čeňka Šlégla byl ředitel hotelu v komedii HOTEL MODRÁ HVĚZDA (1941). Po této úloze musel s filmováním a hraním na divadle přestat. Za okupace se stal členem kolaborantské a nacistické organizace Vlajka a účinkoval v několika propagandistických rozhlasových skečích. Po válce byl za toto kolaborantství souzen. Hájil se tím, že chránil pouze svoji dceru, která si za války vzala muže židovského původu. Tato obhajoba však nebyla brána v potaz, byla mu jako jedinému českému umělci doživotně zakázaná herecká činnost a odsouzen k půlletému trestu nucených prací v jáchymovských uranových dolech, v nichž utrpěl vážné zranění.
Později musel tvrdě a manuálně pracovat v Uhelných skladech v Praze (bylo mu umožněno režírovat v podnikovém divadelním klubu). Ke konci života si k nízkému důchodu vydělával prodejem svých obrázků, které sám namaloval (už od dětství projevoval výtvarné nadání), po hospodách ve Strašnicích a Malešicích, kde bydlel. Musel se starat o vážně nemocnou manželku a po emigraci své dcery do Rakouska (1968) zůstal zcela sám… S Jaroslavem Marvanem na rozhraní 20. a 30. let vydal knížku „Za oponou: vzpomínka na Jarouška Sedláčka ,Zlaté dítě' “ (1930) a ke konci 60. let byl vyhledán, aby zavzpomínal pro knížku „Vlasta Burian“ (1969). Čeněk Šlégl zemřel 17. února 1970 v Praze v nedožitých jednasedmdesáti letech.
Jarda "krib" Lopour
