Věra Lukášová

Uf. Próza Boženy Benešové Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová mě docela fascinuje. Potom, co mi léta bylo vštěpováno, jak mám chovat úctu ke starým lidem a poslouchat jejich moudré rady, se mi dostane do rukou tahle nevinně vypadající old school knížka. Divné s velkým D jsou tu, pravda, všechny postavy, ale zatímco mladí jsou tak nějak zdravě blázniví, stařečkové jsou nechutní prohnilí ouchylové, ze kterých jde hrůza. Nejšťastnější budeme, až „babička na nás už nevpadne a dědek bude dávno v pekle!“ Zajímavá je také úvaha sirotka Věry o tom, jaké by to bylo mít rodiče, ve které dochází k závěru, že by ji akorát omezovali, takže „není vlastně oč stát“. Má spokojenost s knižní předlohou je téměř stoprocentní. Ač ji Benešová vydala až k stáru, vlastně těsně před smrtí, projevila se v ní jako správně rozhněvaná mladá žena. Postavy knihy a jejich mluva nejsou vždycky extra přirozené. Třeba Jaroslav je možná ve snaze tvořit dokonalý protipól hnilobnému stáří trošku křečovitou figurkou. Ale beru, že to v knize k něčemu posloužilo a byl to zřejmě záměr (podobně jako název ulice Suchá, …). Největším nedostatkem filmového zpracování je dle mého to, že hrdinům na přirozenosti nepřidává. Nejenže ponechává jejich hovory oproti těm literárním téměř beze změn, ale ještě jim cpe do úst to, co v knize přísluší vypravěči či častým vnitřním monologům. Chápu, že věty jako „Teď bych nešla do školy, ani kdyby tam frizérka dělala zdarma ondulaci.“ si zaslouží být vysloveny, ale další a další květnatá souvětí vkládaná do strojených dialogů a samomluv působí krajně nefilmově. A co to proboha předvádí Jiřina Stránská? Přiznávám, že co se jejího hereckého výkonu týče, nemám prostě slov, nechápu. I když je naprosto jasné, že E. F. Burian ovládal daleko lépe své chlupaté kaktusy než filmovou režii, jsem moc ráda, že tenhle film natočil. Stojí za vidění už jen pro těch několik horrorových scén (např. babička s krémem!) a vůbec pro tu mrazivost, která není úplně nepovedená: „Hele, hele!“ (16.12.2007)

Je vidět, že EFB má látku nastudovanou a přesně ví, kde přitlačit na pilu. Atmosféra je mnohdy opravdu mrazivá. Na druhou stranu je vidět vžitá divadelnost a ta je na škodu. Kamera je statická, scény stále stejné (i exteriéry) a navrch otravné prolínačky nasekané skoro do každého střihu. Fascinující je zachycení dobového chování (nebo jeho přenesení z knižní předlohy) a také téma, které je přeci jen na prvorepublikovou tvorbu značně nezvyklé. Rozhodně stojí za shlédnutí. (22.06.2016)

Příběh dospívající dívenky za první republiky plné romantických snů, které však samotný život ukáže, že realita a sen jsou zcela dvě odlišné věci. Dospívání a nacházení svého místa ve společnosti bylo vždy vděčným tématem, hlavně co se týče psychologie osobnosti. Obzvlášť u dívky, která přes svou romantičnost musí dostát odvahy se životu postavit čelem i to za cenu vlastního odříkání a duševní bolesti. Jiřina Stránská se s rolí poprala na svou dobu adekvátně. Rudolf Hrušínský coby přihrávač v charakterním vývoji sice místy krapet budí rozpaky, ale to je asi vlivem spíše divadelního scénáře a viditelně studiovými kulisy. Přesvědčivost a hloubka příběhu se smyslem pro detail plně imponuje k adekvátnímu filmovému zážitku. Snímek sice vlivem zpracování dle možností své doby už vypadá zastarale, ale na druhou stranu, takto už to bohužel nikdo nezopakuje. (02.11.2020)

Věra Lukášová je avantgardním, a tudíž nevšedním filmovým počinem. Emil František Burian těžil z toho, že knižní předlohu Boženy Benešové zadaptoval již předtím pro svou divadelní scénu a využil tak i herce, sžité se svými rolemi. Věra Lukášová, to je generační kontrast a vzájemné nepochopení, pozvolné probouzení se do světa dospělosti a nástrahy, jež při tomto probouzení mohou číhat, a kostrbaté počátky seznamování se mezi dívčími a chlapeckými světy. Za úchvatné považuji surrealistické okamžiky, odemykají nitra dokořán, a to ve skrytých bolestech, v intimních traumatech, v pochybnostech a v očekávání. Odhalují nejhlubší lidské pocity a vnímání života. Jsou psychedelické, dadaistické, poetické. Jsou vyjevením nejcitlivějších myšlenek. Právě těmito okamžiky získává filmové dílo svou netradičně emoční intenzitu a niternou skutečnost. Žádný problém nemám ani s věkem postav (potřeba doba), ani s jejich hereckým podáním (zapadá to přesně do avantgardního předsevzetí). Hlavní postavou surrealistického básnění je samozřejmě Věra Lukášová (velmi zajímavá Jiřina Stránská), sirota v prohlubujícím se nedorozumění s babičkou a dychtivě objevující nový a jí doposud neznámý život. Svět představ a svět reality, svět lákavý a svět zraňující, svět nadějí a svět zklamání a vše se dohromady mísí a dívenkou třese, přesto ji nesetřese. Hlavní mužskou, přesněji řečeno pro intence děje chlapeckou, postavou je Jaroslav Kohout (pozoruhodný Rudolf Hrušínský), pražský mladík na venkově na prázdninovém pobytu. Potřeby a způsoby dívek jsou odlišné od těch chlapeckých, ale nejdříve je nutno si je ozkoušet. Z dalších postav stojí za zmínku již jen Věřina babička v neustálé nespokojenosti s vnučkou a s doposud nepřekonanou osobní bolestí Vilemína Lukášová (Lola Skrbková), a po malých dívenkách chtivý stařec Emerich Láb (velmi dobrý Zdeněk Podlipný). Věra Lukášová od Emila Františka je výjimečným filmem se silnou dávkou poezie, surrealismu a emocí. Pozoruhodný avantgardní filmový prožitek, cele plný poezie obrazu a výrazu! (11.08.2022)

Česká levicová avantgarda hraný film a jeho možnosti v teorii a diskusi zbožňovala, v praxi však s ním sváděla nejednoznačný a často neúspěšný boj. Univerzální duch, kterým potomek slavných českých operních pěvcl Emil František Burian byl, tuto tradici rozhodně nevyvrátil. Naopak. Přes tyto nezamlčitelné nezdary však film v kontextu tehdejší tvorby působí nadprůměrným dojmem a svůj základní záměr - oslava rozdychtěného dětského mládí oproti zkostnatělému stáří - s určitými potížemi zvládá. Divadelnost své režie i vedení herců ovšem EFB potlačit nedokázal; rozhodně jim tím neprospěl. A tak asi nejtrvalejším zážitkem zůstává mladičký Rudolf Hrušínský II. Dnes je film více zajímavý jako dokument své doby a připomínka mládí svých tvůrců. Předpoklad, že by snad mohl znamenat více, se mi jeví jako ne zcela obhajitelný. (02.12.2007)