Muž, který lže

Velice zvláštní film s naprosto výstižným názvem. V labyrintu lží se ztrácí nejen divák, ale i hlavní protagonista příběhu. Všechny ženské postavy v této vesnici vypadají a chovají se jako z erotického filmu, nezvyklá střihová skladba spolu s nesouvisející ruchovou složkou zvuku udržují diváka ve střehu, kameraman předvádí ukázkovou práci s obrazem a mezi tím vším stojí jako středobod celého snímku skvělý Jean-Louis Trintignant. (19.06.2009)

Podobně jako v jiných filmech spjatých s novým románem (Hirošima, má láska, Loni v Marienbadu) není podstatné, co se vlastně stalo, ale jak se (ne)dozvídáme, že se něco stalo. O hlavní charakterové vadě Borise (nebo snad Jana?) není pochyb. Kdyby nic jiného, prozrazuje ji titul filmu. Lže, protože nezná pravdu a ve snaze ji objevit ztrácí zbytky jistoty. Boris není jediným nespolehlivým vypravěčem, film je jemu podobnými zahlcen a vyvstává podezření, že režisér s námi také nehraje na rovinu. Zamlčuje relevantní fakta, mlží ohledně toho, čí verzi „reality“ zrovna sledujeme. Záběry na sebe nenavazují chronologicky ani logicky. Hranice mezi mrtvým a živým, mezi pravdou a lží je neustále překračována. Ve chvíli největší bezradnosti, kdy ztrácí naději, že mu někdo uvěří a stvrdí tak jeho pochybnou a zpochybňovanou existenci, se Boris mění v herce. Herci jsou filmem nahlížení jako ti nejpřesvědčivější lháři, kteří musí dokola obhajovat existenci fikčních světů, jež obývají. My jakožto diváci jsme pro ně jenom jakýmisi pokusnými králíky, na nichž testují různé variace svých historek. Režisér Alain Robbe-Grillet v sobě nezapře literáta. Způsob Borisova vyprávění vyvolává potřebu mít film na papíře. Moci jim listovat tam a zpět, ověřovat si dříve vyřčené, konfrontovat Borise s jeho vlastními výroky. Přehlednost by ale Muži, který lže ubrala na zajímavosti. Máme se ztrácet, tápat, hledat pravdu, tam, kde není. U filmu, který tematizuje lež a chápe ji jako labyrint, z něhož po prvním vstoupení není cesty ven, by to ani jinak nešlo. 90% (21.06.2012)

Neviem, či som film pochopil správne, podľa komentárov predsa nemá riešenie. Je to možné, pokiaľ ale prijmeme jedno možné vysvetlenie udalostí, všetko, čo sa vo filme odohráva, je akceptovateľné. Hra na lži bola aj svetová vojna, plná agentov s krycími menami a myslím, že aj na toto chcel Grillet svojou štruktúrou príbehu a hlavným hrdinom poukázať. Nie je to tak hutné, ako Vlani v Marienbade, nemá to srdce, ako Hirošima, môžeme však porovnávať aj s neskoršími dielami tohoto razenia ako napríklad Jakubov rebrík, alebo Púha formalita, kde je ale záver jednoznačný. V prípade Muža, ktorý luže, si istí byť nemôžeme ničím. Je hodnotné, že aj v slovenskej kinematografii máme zástupcu takéhoto netradičného schizofrénneho štýlu rozprávania. Či sa jedná iba o prázdnu pózu, experiment, umelecké dielo, zaujímavý triler, alebo hlbokú drámu, nato bude mať každý divák iný názor. (27.09.2013)

Jako kdyby někdo vzal Juráčkovi trumfy, opřel se o ženskou krásu a kasal se vlastní mírou mystifikace. Velice chytrý film, jehož problém je vlastní přecenění a jistá dávka arogance (inu, ti Francouzi). Postupně dochází k obrazové vyprahlosti a opakování motivů, které putují k bohužel "lživému" konci bez motivu. Francouzský režisér ani nepředstírá, že hodlá něco zásadního objasnit, je to jeho hra. Chvílemi tvrdá, často i vtipná, kousavá jen místy. Formálně film nic zásadního neobjevil, v rámci Slovenské části nové vlny jde přesto o originální pokus s nečekaně sarkastickým hlavním hrdinou. Ten lže, ten se ve světě neztratí.... (30.06.2009)

Fakt jsem si přál, abych tomuhle udělil aspoň hvězdu, ale je mi líto. Zmatený děje ve filmu, pohrávající si s pozorností diváka s užitím různý symboliky mám většinou rád, člověk se snaží komplikovanej příběh rozlousknout a tím se nenudí, ale tady to jaksi nefunguje jak má a to hned ze dvou důvodů. Za prvý šíleně topornej Jean-Louis Trintignant, svojí roli na tom jistě sehrál i monotónní dabing Ladislava Chudíka a za druhý nudně prezentovaný story dvou partyzánů, který se sice postupně skládá jak puzzle a hlavní myšlenka důvodu lhaní hlavní postavy by celkem ušla, ale zpracování je extrémně nezáživný. Chápu, že zde chronologie nemá záměrně řád, ale tvůrci si mnohdy vymysleli absurdní scény jen aby děj ještě víc zamotali, avšak zamotali se do toho pravděpodobně nakonec sami. Zkrátka je zde znatelně vidět improvizovanej scénář dopisovanej přímo na place, nebo předchozí večer v hospodě. Opět je zde přehršle tupejch keců, nebo bezvýznamný čumění kamsi či na nějakou z dalších postav, pár vnadných hereček a to je asi tak všechno. Již nikdy více. (06.11.2016)