Muž, který lže

Jako kdyby někdo vzal Juráčkovi trumfy, opřel se o ženskou krásu a kasal se vlastní mírou mystifikace. Velice chytrý film, jehož problém je vlastní přecenění a jistá dávka arogance (inu, ti Francouzi). Postupně dochází k obrazové vyprahlosti a opakování motivů, které putují k bohužel "lživému" konci bez motivu. Francouzský režisér ani nepředstírá, že hodlá něco zásadního objasnit, je to jeho hra. Chvílemi tvrdá, často i vtipná, kousavá jen místy. Formálně film nic zásadního neobjevil, v rámci Slovenské části nové vlny jde přesto o originální pokus s nečekaně sarkastickým hlavním hrdinou. Ten lže, ten se ve světě neztratí.... (30.06.2009)

Velice zvláštní film s naprosto výstižným názvem. V labyrintu lží se ztrácí nejen divák, ale i hlavní protagonista příběhu. Všechny ženské postavy v této vesnici vypadají a chovají se jako z erotického filmu, nezvyklá střihová skladba spolu s nesouvisející ruchovou složkou zvuku udržují diváka ve střehu, kameraman předvádí ukázkovou práci s obrazem a mezi tím vším stojí jako středobod celého snímku skvělý Jean-Louis Trintignant. (19.06.2009)

Vzpomínám si, jak v dobách reálného socialismu uspořádalo nejmenované regionální muzeum na Vysočině výstavu věnovanou místnímu partyzánskému hnutí z doby okupace. Na vernisáž pozvali i někdejšího sovětského velitele, aby utužili nerozlučné bratrství obou našich národů. Starý pán nechápavě hleděl na zažloutlé fotografie, které v hojném počtu zdobily stěny dvou rozlehlých sálů. "Kdo jsou ti lidé?" ptal se zmateně. - "To jsou přece tvoji spolubojovníci, naši hrdinní partyzáni." - "Zešíleli jste? Kdybych měl tolik chlapů, tak jsem toho Schörnera vyhnal z protektorátu sám," zněla rozhořčená odpověď. Tahle drobná, ale příznačná příhoda z nedávné minulosti může dobře ilustrovat fakt, že lži a manipulace byly, jsou a budou nedílnou součástí našich životů a leckdy mají sílu utvářet virtuální realitu. Lež jako filmové téma tedy přináší obrovskou škálu možností, jde jen o to, jak látku uchopit. Představte si např. několik verzí téže události z pohledu různých aktérů (s tím konec konců pracoval už Kurosawa) a na divákovi by bylo zjistit, kde se skrývá pravda. Většina režisérů by na námět zkoušela jít cestou rafinované hry s divákem, kterého by postupně odhalovanými náznaky znejisťoval v jeho zpočátku jednoznačném vidění událostí a dával mu naději, že nakonec snad přece jen odhalí velké tajemství a skutečný stav. Grillet na to jde jinak. Divák ho nezajímá, pro něj je hračkou sám film, a tak si labužnicky pohrává pro vlastní potěšení s jeho formou. Od prvních minut víte, že hlavní hrdina s nejasnou a především proměnlivou identitou je patologický lhář. Která z jeho verzí a tváří je ta pravá? Pravděpodobně žádná - a není to nakonec jedno? Žádné záchytné body stejně neexistují. Můžete jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, proč režisér do příběhu z druhé světové války násilně nacpal pózující krásky vylepšené výrazným moderním makeupem, které jako by vypadly z pokleslých erotických filmů s lesbickou tématikou oné doby. Nebo proč kamera tak dlouho zálibně spočívá na bílém pozadí. Snímek můžete podle své nátury považovat buď za vytříbený umělecký experiment, nebo za afektovanou sebestřednou autorskou pózu. Nezastírám, že je mi bližší to druhé. Ocenit můžu kameru a přítomnost osvědčeného Trintignanta, jinak je to bída. S Grilletem bych patrně nenašel společnou řeč ani v debatě o počasí. Celkový dojem: 25 %. (12.02.2019)

Zmatenost Borisovy mysli, týkající se jeho vlastní identity, byla naneštěstí přenesena do celkového pojetí filmu. Biblické obrazy s erotickým nádechem, které obstarávají svými těly tři krásné slečny, bylo to jediné, co jsem si ve filmu skutečně užil. Příběh o hledání svého pravého JÁ, vyplněný podivným absurdnem - chvílemi slibně připomínající Juráčka - a fantazijní realitou, byl tím vším jednoduše překořeněný. Celkový děj mohl mít zcela jiný směr. V tomto provedení se v mých očích točí v kruhu, ze kterého ho nedostal ani závěr. (18.04.2015)

Podobně jako v jiných filmech spjatých s novým románem (Hirošima, má láska, Loni v Marienbadu) není podstatné, co se vlastně stalo, ale jak se (ne)dozvídáme, že se něco stalo. O hlavní charakterové vadě Borise (nebo snad Jana?) není pochyb. Kdyby nic jiného, prozrazuje ji titul filmu. Lže, protože nezná pravdu a ve snaze ji objevit ztrácí zbytky jistoty. Boris není jediným nespolehlivým vypravěčem, film je jemu podobnými zahlcen a vyvstává podezření, že režisér s námi také nehraje na rovinu. Zamlčuje relevantní fakta, mlží ohledně toho, čí verzi „reality“ zrovna sledujeme. Záběry na sebe nenavazují chronologicky ani logicky. Hranice mezi mrtvým a živým, mezi pravdou a lží je neustále překračována. Ve chvíli největší bezradnosti, kdy ztrácí naději, že mu někdo uvěří a stvrdí tak jeho pochybnou a zpochybňovanou existenci, se Boris mění v herce. Herci jsou filmem nahlížení jako ti nejpřesvědčivější lháři, kteří musí dokola obhajovat existenci fikčních světů, jež obývají. My jakožto diváci jsme pro ně jenom jakýmisi pokusnými králíky, na nichž testují různé variace svých historek. Režisér Alain Robbe-Grillet v sobě nezapře literáta. Způsob Borisova vyprávění vyvolává potřebu mít film na papíře. Moci jim listovat tam a zpět, ověřovat si dříve vyřčené, konfrontovat Borise s jeho vlastními výroky. Přehlednost by ale Muži, který lže ubrala na zajímavosti. Máme se ztrácet, tápat, hledat pravdu, tam, kde není. U filmu, který tematizuje lež a chápe ji jako labyrint, z něhož po prvním vstoupení není cesty ven, by to ani jinak nešlo. 90% (21.06.2012)