When You're Strange
The Doors - When You're Strange
When You're Strange
Režie:
Tom DiCilloHrají:
Johnny Depp, John Densmore (a.z.), Robby Krieger (a.z.), Ray Manzarek (a.z.), Jim Morrison (a.z.), Adolf Hitler (a.z.), Janis Joplin (a.z.) (více)Obsahy(2)
Americký rockový dokumentární film s komentářem Johnnyho Deppa.
Proslulý nezávislý scenárista a režisér Tom DiCillo (nar. 1953) využil v dokumentu o slavné rockové skupině The Doors: When You're Strange pouze pečlivě nashromážděné filmové a fotografické archivní materiály. Vyhnul se tak vzpomínkám pamětníků a na pozadí politické a společenské situace na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vytvořil nepřikrášlený portrét skupiny The Doors a především jejího zpěváka Jima Morrisona (1944–1971). Ten se svým krátkým bouřlivým životem nejvíc zasloužil o rozporuplnou pověst skupiny. Sebestředný Morrison (který původně studoval film!) se stylizoval do role pohledného a vyzývavého mladíka, ovšem drogy, alkohol a řada excesů při vystoupeních i mimo ně ukončila předčasně jeho život a tím i kariéru The Doors. Jejich hudba však žije dodnes a je nedílnou součástí doby, jak dokazuje např. Coppolova Apokalypsa, využívající působivým způsobem jejich skladbu The End. Dokument nás seznamuje se stěžejními událostmi i koncertními vystoupeními skupiny a je doprovázen důkladným komentářem v podání Johnnyho Deppa. Vznik, tvorba i rozpad skupiny jsou rovněž zobrazeny ve známém snímku Olivera Stonea The Doors (1991), v němž úlohu Morrisona přesvědčivě ztvárnil Val Kilmer.
(Česká televize)
Videa (1)
Recenze (165)
Připoutejte se, prosím... k valící se nirváně, zabořené v edenu i infernu umělecké neposlušnosti. Zkrocen nevyzpytatelností. V kůži rebelské. Zachycen ve dveřích srdcem uctívačů mikrofonu rockerského. „Dveřník“ J. Depp otevírá tím správným klíčem fatalistický flám nedočkavého tažení extáze výpadů „nebeské zkaženosti.“ V temnotách slávy, ve službách pravidel svobodo(s)myslnosti. The Doors kolem dokola. The Doors – ikonicky náchylné, vzpurně žádané, světským kontraktem hýřivé, bohémským playlistem opojené. Bytostný rauš doorsmánie, divoký zlatý hřeb chráněnce kultu rozeklané virtuozity, excentrického dobývání pod pódiem. Pohled přes práh zběsilých démonů. Beatnický prapor stoupá vzhůru, platonická dekadence vzdoruje. Honorář zhynul. Mikrofon byť osiřel, neumlkl. Prokletý básník kvílení 20. století Jim Morrison, provazochodec psychedelických rituálů, balancující na okraji fenoménu génia a potenciálního vyděděnce konformní absurdity, kalných incidentů přitažlivosti, za dveřmi lokálu cizoložného vnímání. When you´re strange, but not lost. Immortal Jim Morrison. Infinity of The Doors. ()
Sledovat Doors, tóčo kolem nich a hlavně samotného Morrisona bylo milé, ale proč to všechno, jsem se nedověděl. Co se to v té zemi za mořem vlastně dělo? Kde se tam vzal on? Jak se z muže, o němž v komentáři mluví Morien, stal v posledním období chlapík s tváří druholigových československých kulturákovo-táborákovo-zábavových skoroexistencí? ()
264. "The Doors", nositelé mocné generační touhy po svobodě, po jasně zářícím světle v houstnoucí temnotě nesvobodného světa, plném stále sílícího mocenského útlaku, narůstající brutality policejních represí, s tupostí úředních zákazů, zločinnou arogancí a cynismem armádních rozkazů, bez úcty, bez poklon, hudba jako hřmící lavina, bořící, bortící, hlučná, křiklavá, drze provokující, zpěv měnící se v protestní výkřik, divoký, živelný, uvolňující nahromaděnou zlobu a zášť, konflikt mašinérie s běsnící odvahou jedince, střet, který určitě nemohl dopadnout šťastně, přesto ukázal statisícům faleš a pokrytectví režimu blazeovaného násilí, nádherné a věčně živé, i když spása mas se nekonala, mnohé v masách probudila, uvolnila cestu ke změnám, které už nebylo možné zadržet, hráze praskly, bariéry se prolomily, nádhera, jak velkou sílu a odhodlání lze vycítit z dokumentu ještě dnes, díky moc, díky!!! ()
Pro skalní fanoušky sice jen taková zkratka, která ale přesně vystihuje ducha a podstatu skupinu a navíc disponuje řadou velice zajímavého obrazového materiálu. DiCillo to rozhodně poskládal dobře a na poli slabé hodinky a půl se zaměřil na ty správné body. Komentář Johnnyho Deppa je pak jedině velké plus. ()
Je rozhodně dobře, že se dokument nesnaží zbožšťovat Morrisona nebo se nimrat v jeho osobním životě a soustředí se spíš na hudbu a na kapelu jako celek. Je ale taky pravda, že pro toho, kdo Doors poslouchal a důkladněji se o historii kapely zajímal, nepřináší vlastně nic moc nového. Orámování s postavou Pseudomorrisona je celkem zbytečné a konec, který se raději uteče ke scénám na lodi, je snad až příliš vyhýbavý. Každopádně jde ale na dané téma o velmi dobrý film. ()
Reklama