Puškvorec

Zpočátku jsem nemohla překousnout střídání tří vyprávěcích linek. Pokaždé na mě ten přeskok jinam působil násilně. Řekla jsem si, že zkusím nechat film několik dní doznívat, aniž bych se nutila na něj myslet. Vracel se mi motiv hnilobného zápachu puškvorce (na povrchu vypadá všechno ještě krásně, ale uvnitř zmar dokonává své dílo) a obraz "starých" časů, kdy se muži střední třídy chovali k ženám galantně a nezapomínali na to (to je v buranském prostředí Čech do očí bijící vlastnost). Potom jsem mínila, že jde o odvážný filmový experiment, který celkem "šťastně" využil náhlé shody okolností, kdy představitelka hlavní filmové postavy ve svém osobním životě prožívá ztrátu milovaného člověka, stejně jako žena, kterou na plátně ztvárňuje. Bylo pro mě ohromující, že Wajda a Janda nevytvořili z plačky prostitutku vlastních citů. A pak mě ještě napadla poslední, asi nejhloupější ze všech tří, myšlenka. Totiž, že k jednotlivým životním situacím, vnitřním prožitkům, jsou popsány tuny papíru, namluveny kilometry magnetofonových záznamů, natočeny nespočetné kotouče filmových pásů a digitalizovány mraky dat, takže jednou z cest, jak se s tím vším vyrovnat, je kompilovat, spojovat, stavět vedle sebe, aby se nakonec věci, prožitky samotné, znovu ukázaly. Dobré komentáře: Freemind, JanKukulín, decay, Ronee. (06.02.2011)

Po deseti hubených létech - všech těch pompézních, afektovaných produkcích - přišla konečně úroda. Mám ale takový rouhačský pocit, že největší zásluhu na tomto úspěchu nenese ani Wajda, ani vynikající Krystyna Janda, ale její muž, kameraman, který zemřel na rakovinu a nestihl tento film natočit. Opět se ukázalo, že Wajda podává výkon teprve tehdy, když je konfrontován s krizí - jen v takové situaci je schopen nevídané invence, jinak upadá do prázdného a tupého schématu. Z tohoto hlediska Tatarak připomíná slavného Člověka ze železa, který také udělal z nouze ctnost - a díky stávce dělníků v gdaňské loděnici přerostl z obyčejného filmu do generačního skvostu. Tatarak je film hluboce dojemný, rozvrstvený a zneklidňující. Tvoří ho tři roviny - monolog Krystyny Jandy, která vzpomíná na poslední měsíce života svého muže, pak pseudodokumentární záběry natáčení filmu Tatarak, a nakonec vlastní děj filmu - příběh osamělé ženy z malého městečka, na kterou přepracovaný manžel-lékař nemá čas a jejíž synové zahynuli ve varšavském povstání. Schéma a vývoj scénáře jsou bezchybné a strhující, jediným mínusem - i když velkým - snímku je masivní přehrávání, typické pro polskou kinematografii a od něhož se dokázali oprostit jen Jan Englert a Krystyna Janda. Wajda se vrátil. (27.04.2009)

Puškvorec je nejniternějším si uvědoměním si křehkosti a pomíjivosti lidského života, a zároveň snahou o vyrovnání se s touto skutečností. Přiznám se, že mě Andrzej Wajda příjemně překvapil, neboť jsem od něj působivý filmový prožitek na sklonku jeho režisérské kariéry již nečekal. Avšak stáří bývá milenkou smrti, v jejím intimním objetí se naposledy zjevuje ta nehynoucí krása života. Wajda sice vychází ze stejnojmenné povídky Jarosława Iwaszkiewicze, ale teprve s nejniternější zpovědí Krystyny Jandy dotváří celek o lidské pomíjivosti a důstojnosti. Krystynina výpověď je kameramanem Pawłem Edelmanem esteticky modelovaná podle obrazů amerického malíře Edwarda Hoppera, natáčelo se ve městě Grudziądz. Smrt je zde ve čtyřech variantách: minulá a stále doposud nepřekonaná, celkem nedávná a tedy ještě bolestivá, přítomná a dosti cynicky krutá, a brzy očekávaná a pročež nevyjevená. Hlavní postavou Iwaszkiewiczova příběhu jest Marta (vynikající Krystyna Janda, která ve filmu hraje také sama sebe), právě v ní se snoubí zranitelná křehkost, uvědomění, nejniternější úzkost a též touha po naději. Erós je rubem Thanata, jemuž sice podléhá, přesto se mu nechce jen útrpně vzdát. Z dalších rolí: mladík plný života a potěšený tím nenadálým zájmem o svou vlastní osobu Boguś K. (Paweł Szajda s hlasem Jakuba Mazureka), manžel Marty a poměrně zaneprázdněný lékař (Jan Englert), dlouholetá kamarádka Marty (Jadwiga Jankowska-Cieślak), Boguśova milá Halinka (Julia Pietrucha), či sám Andrzej Wajda jako Andrzej Wajda. Puškvorec je nejniternější lidskou bolestí a zároveň i nejniternější lidskou odvahou, pro mě osobně je nezbytnou soukromou důvěrností. Puškvorec je půvabně estetickou malbou a nevšedním prožitkem. Přese všechnu bolest zhodnocení křehkosti a pomíjivosti života zní: žij naplno, v přítomnosti a vznešeně! (31.07.2022)

Natočiť tento `film` chcelo veľmi veľa odvahy, ako pre Krystinu Jandu, tak aj pre Andrzeja Wajdu. V podstate sa tu nedá moc hovoriť o filme. Ide skôr o katarziu, osobnú výpoveď zúčastnených. Celý snímok stavia na filme, ktorý vlastne nebol nikdy dokončený a na veľmi osobnej výpovedi K. Jandy. Zaznamenáva plynutie života tesne pred smrťou kameramana Edwarda Kłosińského, jej manžela. Všetky tieto udalosti stavia medzi sebou do zvláštnej mrazivej paralely. Zastihla ich smrť, a oni sa s ňou chcú vyrovnať aj takouto cestou. (20.11.2009)

Celá geneze tohoto filmu jako by byla stejně bolestná jako obsah původní Iwaszkiewiczovy povídky Puškvorec (Tatarak). Celkový koncept tvoří tři narativní linie. Iwaszkiewiczovský příběh na smrt nemocné ženy prodchnutý tragičností její lásky k mladíkovi Boguśovi, jakýsi meta-film z natáčení o problémech hlavní herečky a linie, ve které Krystyna Janda předčítá své autentické zápisky z posledních dnů jejího manžela kameramana Edvarda Klosińkyho, který během natáčení původní podoby filmu zemřel. Přitom ve všech třech rolích jako herečka exceluje Krystyna Janda. [LFŠ 2010] (02.08.2010)