Puškvorec

Po deseti hubených létech - všech těch pompézních, afektovaných produkcích - přišla konečně úroda. Mám ale takový rouhačský pocit, že největší zásluhu na tomto úspěchu nenese ani Wajda, ani vynikající Krystyna Janda, ale její muž, kameraman, který zemřel na rakovinu a nestihl tento film natočit. Opět se ukázalo, že Wajda podává výkon teprve tehdy, když je konfrontován s krizí - jen v takové situaci je schopen nevídané invence, jinak upadá do prázdného a tupého schématu. Z tohoto hlediska Tatarak připomíná slavného Člověka ze železa, který také udělal z nouze ctnost - a díky stávce dělníků v gdaňské loděnici přerostl z obyčejného filmu do generačního skvostu. Tatarak je film hluboce dojemný, rozvrstvený a zneklidňující. Tvoří ho tři roviny - monolog Krystyny Jandy, která vzpomíná na poslední měsíce života svého muže, pak pseudodokumentární záběry natáčení filmu Tatarak, a nakonec vlastní děj filmu - příběh osamělé ženy z malého městečka, na kterou přepracovaný manžel-lékař nemá čas a jejíž synové zahynuli ve varšavském povstání. Schéma a vývoj scénáře jsou bezchybné a strhující, jediným mínusem - i když velkým - snímku je masivní přehrávání, typické pro polskou kinematografii a od něhož se dokázali oprostit jen Jan Englert a Krystyna Janda. Wajda se vrátil. (27.04.2009)

Wajda zaexperimentoval a vyšlo mu to. Film mal byť pôvodne asi celkom iný, ale okolnosti ho prinútili a vznikol trojvrstvový film, kde nie je jasné, čo je tu hlavné. Ale je jasné, čo je najsilnejšie, sú to určite výpovede Krystyny Janda v prázdnej izbe. Naviac film provokuje nerovným vzťahom, lekárskou etikou a zároveň je zaťažený myšlienkami na umieranie. Keby sa ma to až tak nedotýkalo, asi by to boli štyri hviezdy, ale nemôžem ináč ako na plný počet. –––– Smrť krúži nad tým textom. –––– Umrel tak, aby som stihla na predstavenie. (22.03.2016)

Celá geneze tohoto filmu jako by byla stejně bolestná jako obsah původní Iwaszkiewiczovy povídky Puškvorec (Tatarak). Celkový koncept tvoří tři narativní linie. Iwaszkiewiczovský příběh na smrt nemocné ženy prodchnutý tragičností její lásky k mladíkovi Boguśovi, jakýsi meta-film z natáčení o problémech hlavní herečky a linie, ve které Krystyna Janda předčítá své autentické zápisky z posledních dnů jejího manžela kameramana Edvarda Klosińkyho, který během natáčení původní podoby filmu zemřel. Přitom ve všech třech rolích jako herečka exceluje Krystyna Janda. [LFŠ 2010] (02.08.2010)

Znepokojivé téma, podané formou kultivovanou, ale poněkud artistně roztříštěnou. Nekoukalo se na to vůbec špatně, bylo nad čím přemýšlet i co emocionálně prožívat (ačkoli tam byly i mnohem závažnější motivy, mě nakonec nejvíc oslovil tíživý kontrast mezi rozvernou lehkostí, s jakou ke „sbližování“ přistupovalo mládí ztělesněné postavou Boguśe, a téměř paralyzovanou paní Martou, prožívající něco mnohem složitějšího než prosté milostné okouzlení, to byly svým způsobem silnější a sdělnější momenty než tolik vyzdvihovaný monolog v pokoji), ale kolem a kolem to ve mně celé nezanechalo ani nijak hlubokou stopu, ani pocit mimořádného zážitku. (28.01.2011)

Zpočátku jsem nemohla překousnout střídání tří vyprávěcích linek. Pokaždé na mě ten přeskok jinam působil násilně. Řekla jsem si, že zkusím nechat film několik dní doznívat, aniž bych se nutila na něj myslet. Vracel se mi motiv hnilobného zápachu puškvorce (na povrchu vypadá všechno ještě krásně, ale uvnitř zmar dokonává své dílo) a obraz "starých" časů, kdy se muži střední třídy chovali k ženám galantně a nezapomínali na to (to je v buranském prostředí Čech do očí bijící vlastnost). Potom jsem mínila, že jde o odvážný filmový experiment, který celkem "šťastně" využil náhlé shody okolností, kdy představitelka hlavní filmové postavy ve svém osobním životě prožívá ztrátu milovaného člověka, stejně jako žena, kterou na plátně ztvárňuje. Bylo pro mě ohromující, že Wajda a Janda nevytvořili z plačky prostitutku vlastních citů. A pak mě ještě napadla poslední, asi nejhloupější ze všech tří, myšlenka. Totiž, že k jednotlivým životním situacím, vnitřním prožitkům, jsou popsány tuny papíru, namluveny kilometry magnetofonových záznamů, natočeny nespočetné kotouče filmových pásů a digitalizovány mraky dat, takže jednou z cest, jak se s tím vším vyrovnat, je kompilovat, spojovat, stavět vedle sebe, aby se nakonec věci, prožitky samotné, znovu ukázaly. Dobré komentáře: Freemind, JanKukulín, decay, Ronee. (06.02.2011)