Sipora

Woody Allen jak ho mám nejraději, navíc s bonusem navíc - hlavního hrdinu nehraje Allen, ale Timothéé Chalamet, který je spolu s Elle Fanning naprosto okouzlující. Film je zábavný, intelektuální, rozehraný na malé ploše a, jako vždy, se skvělou hudbou a nádechem nostalgie.

Filmové zpracování stejnojmenné novely Evana Huntera (vl. jménem Salvatore Lombino) je otiskem typické filmové produkce své doby. Neorealismus má na scénu vstoupit až o pár let později. Proto film působí trochu jako divadelní představení, což ovšem v tomto případě vůbec nevadí. Rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co lze z filmotéky padesátých let vybrat. Kamera Russella Harlana se drží předepsaných řemeslných postupů a v detailech tváří hlavních postav můžeme doslova číst, což celkem dobře nahrazuje jejich vnitřní monology, které známe z knižní předlohy. Nedílnou a obohacující součástí tohoto díla je nesporně hudba. Rock 'n' roll tu zazněl na filmovém plátně vůbec poprvé, a to hned v podobě kasovního trháku Billa Halleyho "Rock Around the Clock" z roku 1954. Swingové melodie Charlese Wolcotta jsou pak ve filmu příjemnou samozřejmostí. Za pozornost stojí černobílé vylíčení hlavních postav. Stojí zde proti sobě jen jasní hrdinové a temní padouši. Jako by si tehdejší divák, řečeno slovy C. G. Junga, nebyl schopen uvědomovat svůj vlastní stín, ale projikoval ho toliko do druhých. To dnes se to ve filmech rozporuplnými hrdiny jen hemží. Lidstvo asi postoupilo zas o krůček dopředu a své stíny celkem bez problému uvědoměle absorbuje.

Brilantní islandská kriminálka, která jistě byla díky jménům všech postav poněkud oříškem pro herce českého dabingu. S Thórhildur, Hjorturem nebo Gudmundurem se opravdu na našich obrazovkách nesetkáváme často. Temná jména jako vystřižená ze severské mytologie nádherně korespondují s temným příběhem, který se v malém islandském fjordu začne odehrávat hned na několika rovinách: nález části lidského těla v pobřežních vodách ledového oceánu; stíny minulosti odkazující k začátku ekonomické krize v roce 2008, na které najednou začne dopadat světlo pochopení; a neodvratně blížící se konec Andriho manželství. To všechno po nějaké době začne dávat smysl v nečekaných souvislostech. Mám ráda filmy, kdy divák je do děje vtažen takovým způsobem, že jen díky vlastnímu intelektuálnímu úsilí načrtnuté dílo, byť někde vykreslené do jemných detailů, sám dotváří.

Řemeslně skvělé dílo: hudba, kamera, Jeanne Moreau, ... ovšem příběh vratký. Je to spíš taková hra na thriller. Jako by si režusér jenom zkoušel základní vizuální postupy žánru, přičemž zcela rezignoval na děj. Nebo jakoby všechno vsadil na fascinující mstitelku. Skoro se mu to povedlo.

Nepopiratelnou předností filmu je bezesporu hudba Ennia Morriconeho. Dalším zajímavým motivem je hra s pamětí hlavního hrdiny. Tento moment bych určitě zařadila do cyklu přednášek prof. Johna Seamona z Wesleyan University. Kolikrát se přece stane, že naše paměť na nás hraje triky! Jediné, co mě ve filmu neskutečně rozčilovalo, bylo hysterické panikaření partnerky hlavního hrdiny v závěrečných částech filmu. Myslím, že dnes by už nikdo tuto scénu takto nenantočil.

Pochmurná atmosféra drsných Krušných hor, kterou vykouzlil především skvělý kameraman. Scénář slabší, ale i tak jde o povedenou televizní detektivku, která jistě udržuje diváka v napětí od začátku do konce. Detektiv Kuneš jako by byl psán přímo pro Hynka Čermáka.

FIlm, kde při každém zhlédnutí objeví divák něco nového. SPOILER!!! REDRUM není samozřejmě pouze MURDER, ale také fonetická podoba RED ROOM. "All work and no play makes Jack a dull boy" je první částí přísloví, jejímž pokračováním je: "All play and no work makes Jack a mere toy." (Nepracuj příliš mnoho a nehraj si příliš mnoho!)

Film jsem viděla v některých svých -nácti a z tohoto pohledu jej nyní hodnotím. Ještě jsem nenašla odvahu podívat se na něj znovu. Ale pamatuji si, že pro mě tehdy byl překvapením. Znala jsem všechny "filmy pro pamětníky", které se tehdy vysílaly každé nedělní odpoledne. Byla jsem zvyklá na jakousi plochost příběhů a postav, typických pro české filmy té doby. Ohnivé léto na mě působilo moderněji a živěji. Zcela jistě vykazovalo již známky šrámkovské poetiky, která se později naplno rozezněla v Měsíci nad řekou nebo ve Stříbrném větru.

Zahráno a natočeno dobře, scénář pokulhává.

Truffautův první černobílý thriller podivuhodně předznamenává i jeho poslední film Konečně neděle. Malého muže v nesnázích (sám Truffaut byl nízkého vzrůstu!) zachraňuje krásná žena - bojovnice. Ovšem šťastného konce se dočkáme až v neděli, která konečně přišla. Za povšimnutí stojí směšná dvojice gangsterů, jeden s kloboukem a druhý s čepicí, vedoucích "chytré" řeči o životě (viz pozdější Pulp fiction).