Drama žárlivosti

Dráma žiarlivosti a jej podrobná história. Dvaja muži a jedna žena vo víre zničujúcej lásky a žiarlivosti je vyrozprávaná retrospektívnym spôsobom, dosť atraktívnym, aby udržal diváka v pozornosti. Možno by to chcelo trochu prestrihať, aby sa zvýšila údernosť snímky. Melancholická hudba je úžasná a herecké výkony na úrovni. Potešila aj nefalšovaná kritika sociálneho stavu vo vtedajšom Taliansku s tonami odpadkov, medzi ktorými sa príbeh sčasti odohrával. (08.04.2018)

Jedna z těch lepších italských tragikomedií, i po letech mi to přišlo docela příjemné a milé. Sotva ale víc. Snad jen ještě nostalgické vzpomínky na MM a MV. Pozn. 1: Oreste je proletář a nádeník, to se dnes sice často chápe jako synonymum. Oreste to ovšem tak nechápe a definuje proletáře trochu sice nezvykle, ale dost trefně. Neodvozuje toto slovo od potomků (prólés), jejich produkce byla jedinou prací nemajetných Římanů, ale od ženy, chápané jako manželka. Pro něj jediný majetek, kterého se také nehodlá nikdy vzdát. Pak už by neměl nic, jak se filmu i stalo. Jsou ovšem i jiné definice, třeba Ottův slovník naučný, který definuje proletáře jako: "...člověka práci nevalně vyhledávajícího...", ale to bychom se dostali moc daleko. Pozn. 2: Je to tak, mnohé dívky "se na nás (rády) koukají přes telecí kost". (20.10.2018)

Skvelý Marcello Mastroianni tentokrát nie v úlohe svetáka, ale obyčajného robotníka, ktorý sa zamiluje do krásnej Adelaide a prežije s ňou krásny románik. Ten však končí tragicky, pretože Adelaide sa zamiluje aj do iného muža a nedokáže sa rozhodnúť, ktorého miluje viac. S typicky talianskym humorom sa tu parodujú vzťahy aj politika lebo obaja muži sú komunisti. 75% (19.10.2023)

„Cítim pach nejakej prostitútky.” • Snáď sa v tomto prípade jednalo i o vskutku naprosto dosť [ne]klasický, »milostný trojuholník« na taliansky spôsob, a to konkrétne zo začiatku nielen s akýmisi telenovelovými, ale zároveň i s justičnými prvkami, pričom niekde medzi tým sa rovnako nachádzala i akási ozvláštňujúca forma, keď povedzme, že vtedy postavy rozprávali priamo do objektívu kamery, čo to vlastne majú ťažkého na srdci; a čuduj sa svete, že ak dajme tomu teraz ešte spočítam i úplne všetky tieto «nadčasové prvky» dohromady, tak to i napriek možno predsa trochu zložitejšiemu podaniu, neustále náramne kvalitne fungovalo, a pravdepodobne asi najviac iba kvôli tomu, ako totiž stvárnil svojho ústredného protagonistu: Marcello Ma[e]stroianni, ktorý si práve týmto plne nadštandardným, hereckým prejavom - vyslúžil ocenenie pre najlepšieho herca vo francúzskom Cannes! • Áno, je to presne tak, keďže mladý a sotva len začínajúci G. Giannini [zrejme kľúčové podanie hereckého prejavu!], nemal toľko hereckých skúseností, zatiaľ zase čo taká neodolateľná M. Vittiová, ich mala naopak, neúrekom, a tak by sa mohlo vari podotknúť, že sa jednoznačne vzájomne dopĺňali, a to ani nehovoriac o mimoriadne žiarlivej postave: Orestea Nardiho v podaní Marcella Ma[e]stroianniho, ktorý v podstate udával samotné tempo daného titulu: Dráma žiarlivosti s akýmsi pridaným podtitulom: všetky podrobnosti v správach. • Čo sprvoti vyzeralo iba ako taký obyčajný sled nasledovných súvislostí, bezpodmienečne sa týkajúcich [ne]bezpečných, milostných hier, sa postupne pretavilo i do oveľa viac podanej dramatickejšej roviny, ako by si divák spočiatku vôbec ani nijako extra zvlášť nepomyslel, čím si napokon tento titul odo mňa vykoledoval i poslednú, štvrtú *, pretože ako celok poukázal na viacero faktorov. • Mimochodom, v tejto veci išlo o prvú spoluprácu medzi režisérom a hlavným hercom, a k tomu i našťastie nie poslednou. • Zo strany E. Scolu sa dostavila najmä pozoruhodná konštelácia vzťahov zo strán účinkujúceho t-r-i-a postáv, kde som zaznamenával mierne »mozaikovité dianie«; skrátka talianske puzzle, kedy ma bavilo skladať jednotlivé dieliky tejto šikovne poňatej "scoloviny" dokopy, keď sa mi napokon vytvoril akýsi nejednoznačný o-b-r-a-z, od ktorého by som to sprvu vonkoncom neočakával, kam až môže popravde zájsť? Proste; kvalitná záležitosť so všetkým, čo k tomu už automaticky prislúcha. (05.02.2024)

Velmi pěkný film, který je neuvěřitelně zábavný, a současně správně posmutnělý - smích zde střídá dojetí téměř stejným dílem. Zvolený styl vyprávění jsem nejdříve shledal trochu chaotický (obzvláště mě zmátly ty promluvy herců do kamery), než mi došlo, že je to klasická retrospektiva, kdy se film vrací do minulosti, aby osvětlil dřívější vývoj událostí, než doběhly do tragického konce. Film by sám o sobě asi dávno zastaral, nebýt exceletního hereckého obsazení, které z něj dělá vysloveně divácký požitek - sledovat v akci trio Mastroianni & Vitti & Giannini je vážně zábava - jaká skvostná herecká souhra, jaká báječná přehlídka italského temperamentu a oduševnělého herectví! Italský temperament jsem nezmínil náhodou, film je jím vyloženě prodchnutý a z velké části je na něm postavena většina komiky - scéna v restauraci, v níž Oreste vyvolá rozruch, v tomto ohledu představuje naprostý vrchol filmu a odzbrojující smršt emocí, které udivují svou vitální razancí a dokonalou spontaneitou - osobně jsem u té scény umíral smíchy a současně záviděl Italům tuto stránku jejich povahy, kterou u Čechů dosti postrádám. Kolik noblesy si přitom všechny 3 postavy celou dobu udržují, kolik nádherných gest a procítěných slov stihnou v tomto filmu vyjádřit - marná sláva, ani v 70. letech 20. stol. Itálie nemohla zapřít slavnou velikost národa, který dal světu renesanci a všechny ty největší výtvory ducha - i po té době to v těch lidech pořád je, ten velkolepý smysl pro krásu, vášeň, dramatičnost, vypjatá gesta, hlubokou procítěnost a bezmeznou oddanost v lásce. To všechno v tomto filmu je - a já si ho neobyčejně užil. Trochu mi mimochodem připomněl jiný italský film z nedávné doby, a sice Můj bratr je jedináček - oba filmy si jsou trochu podobné a není bez zajímavosti je mezi sebou porovnat. (05.09.2015)