Přerušený krok čápa

Studie mikroskopického řezu, kterým se lze odetnout od všech polarit, včetně nadechnutí a výdechu. Jako u Včelaře, jehož ctím - a po léta se snažím sjednotit svůj dech s jeho pozvedáním křehkých včelích bydlišť, se i zde zadrhávám o spolehlivě výmluvné a poutající mucholapky nepostižitelných světů. Vše je tak jasně prázdné, že se sem vejdeme všichni - a bohužel stranou nezůstanou ani ti, kteří do toho ticha budou klást nálože nepatřičného smíchu. I zde mi chyběla vůle to poutavé, lepké ticho umlčet a umožnit lidskému hlasu, aby se rozezněl tím bytostně jiným zněním, pod nímž se vše zobrazené sesype a nedovolí si vybavit se ani v tom nejhlubším rozpomínání. (23.02.2018)

"Niekedy musíme byť ticho, aby sme začuli hudbu, ktorá znie za zvukom dažďa." Malé pohraničné grécke mesto na hranici s Albánskom. Pulzuje tu zmes jazykov, národností, náboženstiev utečencov z rôznych krajín. Kurdi, Albánci, Turci... Nie je to však radostný virvar kozmopolitného dotyku kultúr, skôr mrmlot zúfajúcich nešťastníkov na okraji záujmu. Pošmúrne jesenná nálada filmu sa prejavuje v obrazovo rozmazaných plochách ošuntelého mestečka, rieky a výjavoch osamelosti, či tichého zúfalstva. Dej plynie v spomalenom tempe zamyslenia sa nad spoluúčasťou človeka na danom stave vecí. Byzantínsky zadumané, ťaživé, no obrazovo krásne rozvažovanie gréckeho intelektuála. (09.08.2006)

Asi chyba na mém přijímači nebo jsem možná odkoukala jiný film, přerušené mám momentálně akorát tak spojení s tvůrci tohoto snímku, neb čápa jsem nezahlédla (pokud to byli ti borci, co stáli u čáry, nepřišlo mi to zábavné, ani poučné či symbolické, jen blbé). Chování postav mně nesrozumitelné, tempo extrémně hlemýždí, herci v podstatě nemají co hrát, neb velmi úsporné či neslyšitelné dialogy vyzněly do prázdna (mně). No a k té nevěrné nevěstě se snad ani nebudu vyjadřovat, ach jo... (04.03.2020)

Film na téma, které je od objevení Ameriky stále aktuální (zámořské kolonizace, přeběhy za železnou oponu, útěk před válkou a hladem) - a dnes snad víc než kdykoli jindy. To všechno se ale dá shrnout do jedné kategorie: snaha "vylepšit" si život někde jinde. Jsou ovšem i jiné druhy emigrací, při nichž se nemusíme pohnout z místa. Emigrace jako pohyb od svého zakotveného já. Kdy se ztrácíme v davu nebo krajině, nikdo nás už nepozná nebo to už nejsme my... Theodoros Angelopoulos se svými scénáristy ošetřuje obě polohy, zkoumá jejich styčné body, proplétá křivky jejich pohybů.... S emigrací je spojen další důležitý pojem: hranice. Marcello Mastroianni se ptá: "Kolik hranice musíme přejít, abychom byli doma?" Leonard Cohen zpívá: "Hranice jsou mi vězením". Na hranici by se člověk neměl dlouho zdržovat. Měl by ji buď rychle přejít nebo se od ní vzdálit. Pozastavený krok - zvednu nohu, a když ji položím, budu na druhé straně (pokud zůstanu naživu). Symbolem toho je i naše mystická účast na "přeshraniční svatbě" za zvuků řeky, oddělující snoubence, jako něco, co nás v životě nepotká, a o čem se nám dosud ani nesnilo – dosud!... Pozn.: Měl jsem obavu, zda se oba renomovaní herci mezi mladými Řeky neztratí. A ztratili se - a to je dobře (monolog Jeanne Moreauové při procházce městem patří mezi vrcholné scény, stejně tak jako všechny návštěvy emigrantské putyky.) (10.03.2016)

Let It Be... Opet velike diky, mistre. Jedna se o dilo silne, existencialni, v rok sveho vzniku mimoradne aktualni, smutne az depresivni, plne druhoplanovych emoci, ktere jsou vyjadrovany implicitne pomoci situace a deni kolem postav, ktere dava jejich zamerne neutralnim vyrazum silny citovy podtext. Na scenu svatby pres demarkacni reku nebo "oslavu" vanoc za zpevu Let It Be jen tak nezapomenu. Jako vzdy u tohoto autora se cely snimek sestava z dlouhych pomalu plynoucich zaberu s vyraznou hloubkou pole, tentokrate ladenych do studenych az mrazivych barev, kdy kazdy objekt v ramu ma svuj nezpochybnitelny smysl. Vsudypritomna diegeticka i nediegeticka tahla balkanska hudba podtrhuje veskery smutek, ktery reziser do sveho filmu vlozil. (16.06.2009)