Přerušený krok čápa

...lehce nepatřičně si tu s komentářem přijdu - téma je bolavé, důležité a má jasnou spirituálu; materiál je z těch nejušlechtilejších, umění vysoké ve všech aspektech. Nicméně mi oproti jiným Angelopoulosům nesedělo v první řadě obsazení hvězd nejhvězdnějších - působí to proti skromnosti a civilnosti filmu jako potvrzení jejich klamnosti; neseděly mi úplně ani dialogy - titulky občas vypadly a já si uvědomil, že bez hlubokých poetizujících Guerrových maxim bych byl rád obešel i v Nostalgii anebo Identifikaci ženy; neseděla mi eliminace jakéhokoliv uměleckého rizika, která tu už vede k riziku autokýče - Angelopoulos opakuje motivy jako readymades (- u Jancsóa mi to nějak nevadí, tady má ale film nápřah ke tvaru, který by mohl být nový, kdyby tvůrci riziko podstoupili - kdyby zde například nebyla figura režiséra-pozorovatele jak v Cestě na Kytheru; kdyby tu nad mollovými smyčci neparádoval hoboj jak v Krajině v mlze; kdyby se to filmově nejvzrušivější neodehrávalo na pozadí veselic atd. -) prostě příliš malá obměna prostředků. Plus podepisuju námitku přepsanou uživatelem StaryMech - co přidaného vnáší latentní elitářství do témat odloučenosti a vykořeněnosti? (15.04.2023)

Let It Be... Opet velike diky, mistre. Jedna se o dilo silne, existencialni, v rok sveho vzniku mimoradne aktualni, smutne az depresivni, plne druhoplanovych emoci, ktere jsou vyjadrovany implicitne pomoci situace a deni kolem postav, ktere dava jejich zamerne neutralnim vyrazum silny citovy podtext. Na scenu svatby pres demarkacni reku nebo "oslavu" vanoc za zpevu Let It Be jen tak nezapomenu. Jako vzdy u tohoto autora se cely snimek sestava z dlouhych pomalu plynoucich zaberu s vyraznou hloubkou pole, tentokrate ladenych do studenych az mrazivych barev, kdy kazdy objekt v ramu ma svuj nezpochybnitelny smysl. Vsudypritomna diegeticka i nediegeticka tahla balkanska hudba podtrhuje veskery smutek, ktery reziser do sveho filmu vlozil. (16.06.2009)

Film na téma, které je od objevení Ameriky stále aktuální (zámořské kolonizace, přeběhy za železnou oponu, útěk před válkou a hladem) - a dnes snad víc než kdykoli jindy. To všechno se ale dá shrnout do jedné kategorie: snaha "vylepšit" si život někde jinde. Jsou ovšem i jiné druhy emigrací, při nichž se nemusíme pohnout z místa. Emigrace jako pohyb od svého zakotveného já. Kdy se ztrácíme v davu nebo krajině, nikdo nás už nepozná nebo to už nejsme my... Theodoros Angelopoulos se svými scénáristy ošetřuje obě polohy, zkoumá jejich styčné body, proplétá křivky jejich pohybů.... S emigrací je spojen další důležitý pojem: hranice. Marcello Mastroianni se ptá: "Kolik hranice musíme přejít, abychom byli doma?" Leonard Cohen zpívá: "Hranice jsou mi vězením". Na hranici by se člověk neměl dlouho zdržovat. Měl by ji buď rychle přejít nebo se od ní vzdálit. Pozastavený krok - zvednu nohu, a když ji položím, budu na druhé straně (pokud zůstanu naživu). Symbolem toho je i naše mystická účast na "přeshraniční svatbě" za zvuků řeky, oddělující snoubence, jako něco, co nás v životě nepotká, a o čem se nám dosud ani nesnilo – dosud!... Pozn.: Měl jsem obavu, zda se oba renomovaní herci mezi mladými Řeky neztratí. A ztratili se - a to je dobře (monolog Jeanne Moreauové při procházce městem patří mezi vrcholné scény, stejně tak jako všechny návštěvy emigrantské putyky.) (10.03.2016)

Tento recky film ma daleko od te recke letni idylky, kterou zna drtiva vetsina ceskych turistu a dovolenkaru. Jen to recke tempo zustalo, ktere da asi nejednomu divakovi zabrat. Vcetne me malickosti. Diky nametu jsem se na film tesil, cekal jsem sice neco trochu jineho, ale vylozene zklamany byt nemohu. Uzasna kamera, dlouhe zabery, pekna hudba a ta ponura filmova atmosfera me snad nikdy neprestane bavit. (09.06.2021)

Koľko hraníc musíme prekročiť, aby sme našli domov? Takáto a podobné filozofické otázky charakterizujú film Prerušený krok bociana. Angelopoulos komponuje neuveriteľne precíznym spôsobom dlhé zábery. Tie sú občas statické, občas pomaly prechádzame celým priestorom a tak ho cez jeden záber celý spoznávame. Čiže podobne, ako napríklad v Putovnom divadle. Tento film je rovnako silno politický, depresívny a zobrazuje Grécko v podobných pochmúrnych farbách. Záverečná svadba na oboch brehoch rieky je pre mňa osobne najlepšie nakrútený obrad, aký som kedy v kinematografii videl. Inak povinnosť pre tých, čo si mysleli, že utečenci sú fenoménom iba dnešnej doby. Tak ale pekne vidíme, že čo sa nás priamo netýka, akoby ani neexistovalo. (21.05.2017)