Lurdy

Môže mi niektorý z Lurdských kňazov vysvetliť, prečo musia všetci tí trpiaci ľudia prísť až do ich mestečka, aby im Boh a Panna Mária pomohli? To nestačia modlitby doma, alebo v miestnom kostole? Že by bol za aj tým byznis? Túto otázku film nepokladá, zato mnohé iné, zhusta filozofické, áno. Niekedy prostredníctvom postáv, inokedy sú ukryté pod povrchom a o to silnejšie. Niektoré sú o bohu, niektoré o kresťanskom pokrytectve, niektoré o základných ľudských pudoch a potrebách, niektoré o vzájomných medziľudských putách a s nimi spojenom sebectve. Ako správny európsky art na žiadne neodpovedá a je to iba dobre. Mimochodom aj preto, že tie odpovede nepoznajú ani filmoví režiséri, nie to ešte diváci a tobôž cirkev. Ako priaznivec Bergmana (rieši boha) a Allena (rieši sex) som bol navýsosť spokojný. (17.12.2012)

Lurdy pro mne představují více než jen výpověď o skryté materiálnosti a komice poutních míst. Film sice místy připomíná Tatiho Playtime, avšak střetnutí zesvětštěných náboženských rituálů s nepochopitelným a neuchopitelným zázrakem, který režisérka připravila jako potměšilou past, rozumím jako obnažení rozporu lidské existence, která si navzdory své touze po transcendenci vynucuje svou oblast osvětlenou rozumem, aby se cítila v bezpečí známého. Tento paradoxní archetypální dualismus se hmatatelně vtěluje do těla ochromené Christine, do jejích končetin, které přízračně touží po pohybu. Když se její ruka konečně zdvihne, aby se dotkla kamene, je to jen viditelné vyjádření úporné obecně platné lidské touhy po překonání neštěstí. Možnost existence zázraku je totiž vždy jen vědomím nepřekročitelného a jeho uskutečnění lze chápat jako cosi nepatřičného, co je ve svém vzepjetí rozumem odmítáno. Lurdy ukazují, že není podstatné samotné uskutečnění zázraku, ale schopnost unést a přijmout jej v rámci lidského společenství, neboť osamocenost ochromeného hmotného těla bojujícího zázrakem o své uznání, nakonec selhává vstříc pochybujícímu vědomí, duchu ostatních a je k všeobecné úlevě zatlačeno zpět do kolečkového křesla. Toto tragické odcizení těla je maximálně umocněno distancí kamery a praktickou neexistencí detailních záběrů - tedy důrazů oka jakožto synekdochy zřejmého smyslu - a všeobecnou precizností a barevným chladem prostoru. Lurdy jsou filmem, ze kterého se mi svírá srdce a obestírá mne melancholie z jejich závěrečné otázky. (09.05.2011)

Nejde ani o náboženský, ani protináboženský film, ale skôr o objektívny pohľad na dnešných pútnikov. Hlavná postava Christine sa nevybrala do Lúrd ani tak za zázrakom, ako skôr za spoločnosťou ľudí. Zázrak sa samozrejme stane, ale cesty pána sú nevyspytateľné... Bez akejkoľvek potreby priamo provokovať sa režisérka pýta zaujímavé otázky premýšľavým či humorným spôsobom. (25.12.2013)

Promyšlený film o katolickém poutním místě a lidech, kteří tam přijíždějí. Naděje a čekání na zázrak je korunováno jeho naplněním, a v tu chvíli to začne být ještě zajímavější. Režisérka bedlivě sleduje dění kolem a její přístup nemá daleko k Formanovu Hoří, má panenko! Takže i toto v zásadě náboženské téma mě bavilo sledovat, protože neřeší ani tak otázky víry, ale dívá se na zázrak s až cynickým odstupem. Výborná Sylvie Testud skvělý dojem z výjimečného filmu ještě umocňuje. Bravo! (09.05.2014)

Když se Lurdy objevily v nabídce Festivalu francouzského filmu, silně jsem zvažoval návštěvu kina - především kvůli Sylvii Testud, charismatické herečce, která od dob Strachu a chvění opakovaně dokazuje, že její snímky se vyplatí sledovat a pod vizáží šedé myšky se ukrývá široký umělecký talent. Už tehdy mě ale instinkt a zkušenosti varovaly, že tentokrát bude v Lurdách málo Sylvie a příliš mnoho prodlev, meditací a modliteb. Z větší části jsem se mýlil, protože v Lurdách nakonec bylo příliš mnoho pouze toho prvního. Toho ostatního naopak pozoruhodně málo, dokonce i lidského smutku, bolesti a naděje. Stopáž 96 minut se může jevit v době, kdy se dvouhodinové bijáky staly bezmála standardem, jako rozumná, potíž je, čím je, respektive není, vyplněná. Obsah a sdělení Lurd by se totiž pohodlně vešly do 50minutového středněmetrážního snímku. Zbytek je vycpávka daná neochotou Jessicy Hausner stříhat. U téhle dámy můžete počítat s tím, že když vám pustí karaoke písničku, vychutnáte si ji do posledního tónu, a když se servíruje oběd, můžete ho konzumovat taky a stihnete to spolu s filmovými hrdiny. Lurdy jsou velmi statické a pomalé. Dokonce až do té míry, že filmy o životech trvale ochrnutých, které se odehrávají na lůžku nebo křesle (Skafandr a motýl, Hlas moře), jsou proti nim explozí vzruchu a dynamiky. Jessica Hausner se staví do pozice (zdánlivě) nestranného pozorovatele, který nezúčastněně zaznamenává dění kolem jednoho zájezdu na slavné poutní místo. Uvidíme naděje i pochybnosti jeho účastníků a můžeme držet palce hlavní hrdince, aby jí chvilka štěstí co nejdéle vydržela. V námětu zajímavý a v detailech nesporně silný film ale troskotá na výše zmíněném "naředění" tématu. Je to přesně ten druh snímku, který se díky sebestřednosti režisérky subjektivně zdá dvakrát tak dlouhý, než ve skutečnosti je. Celkový dojem: 40 %. (16.12.2013)