Sladký život

Na třetí pokus jsem konečně dokoukal Sladký život až do samotného konce. S neskutečným vypětím sil. Mám rád vícero Felliniho filmů, jak těch klasických (Silnice), tak i poněkud experimentálních (Zkouška orchestru), ale tahle jeho tříhodinová mozaika ze života bohaté smetánky zůstane pro mne hlavně nekonečným strašákem, kde bizardnost jednoho směšno-trapného výjevu je vzápětí poražena bizardností výjevu dalšího. Trošku jsem čekal, že se to obrátí časem na pořádné drama, kdepak, i taková chvilka vyšetřování sebevraždy je vzápětí vystřídaná dalším divokým večírkem plným onoho mravního rozkladu. Omlouvám se všem obdivovatelům filmu, moje hodnocení nevyjádřuje jeho kvalitu, jenom můj osobní přínos a subjektivní dojem. Vnímám sice myšlenku, dokonce bych dal i tři hvězdičky, kdyby to mělo možná poloviční stopáž, neboť byly spočátku i chvíle, kdy mne film dost bavil (tisková konference s hereckou hvězdou a brzy na to malý hudební koncert venku na terase). Ale sledovat 3 hodiny smršť večírků snobské společnosti bez celistvého příběhu, zato plnou pseudo-intelektuálních keců a dobové provokace bylo na mne vážně moc. Dokonce mne časem přestala bavit i jinak sympatická hudba 60. let, tak mne to úplně rozčarovalo... Jedna hvězdička z čiré úcty, druhá za půvab Anity Ekberg. 40% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (07.12.2019)

Jeden ze 100 největších filmů všech dob časopisu Entertainment Weekly. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. (17.02.2009)

Díky za tu depresi, maestro Fellini... Už dlouho jsem se necítil po shlédnutí filmu tak prachmizerně jako právě teď. Protože Sladký život je film sladký možná polevou, ale pod povrchem je hořký jako chinin. Vizuálno funguje jako maska – všechny ty opulentní večírky, drahé róby, bizarní kabarety, krásné ženy... to je všechno jenom zástěrka vnitřní prázdnoty světa, který Fellini s typickým nadhledem a lehkým sarkrasmem zobrazuje. Což takový portrét "buržoazního" světa hvězd i hvězdiček by jeden snesl, jenže nebyl by to Fellini, aby v tomhle umělém vesmíru umělých lidí nenechal zrcadlit obyčejný život, realitu. Realitu, která prostřednictvím všudypřítomných fotografů a novinářů cizopasí na auře toho "sladkého" světa bohatých a slavných. A kdesi na pomezí obou světů (obyčejného a "sladkého") se potácí Marcello, brilantně ztvárněný M. Mastroinannim. Je to hrdina náležící do tematické rodiny Amarcordu i Romy (ať už je to osoba hlavního představitele u druhého jmenovaného, nebo společný motiv odchodu z harmonického venkova a fascinace velkým světem), na první pohled požitkář, na druhý pohled absolutní zoufalec, jehož vnitřní prázdnotu obráží neutěšený byt a věčně si zoufající přítelkyně. Marcello se pase na pozlátku, svádí jednu ženu za druhou, přičemž stále hlouběji a hlouběji zabředá do prázdnoty, zoufalství. Sladký život není ničím jiným než hrou, v níž aktéři ztrácí sami sebe a stávají se pitvornými maskami bohatství, krásy a úspěchu. A okolní svět je podobný, hltá povrch, hltá médii přežvýkané informace, místy připomíná scénář řízený zlomyslným režisérem (sekvence se shromážděním po údajném zjevením Panny Marie). A Marcello, místo aby si konečně zvolil cestu uprostřed obecného úpadku, kdy všechny hodnoty ztrácejí smysl, zabředá do sladkého bláta hloub a hloub. Nic útěšného Fellini nenabízí, za každým humorným okamžikem je kus tragiky, nefungují ani tradiční záchranná témata jako mateřství apod. (drastická scéna se Steinerem a jeho rodinou). To všechno je nasnímáno sice s velkou porcí filmové stylizace (srovnáme-li to s pozdějším dokumentárním zaujetím Romy) a hnidopišské fascinace vizuálnem, ale přitom jaksi chladně, takřka chirurgicky přesně. Kochat se, ohledávat, analyzovat a přitom nebýt vtažen, asi tak bych popsal Felliniho "taktovku" nad touto symfonií marnosti. Sladký život je zatraceně hořký film. Hořký tím, že vidíte stylizovanou krásu a cítíte zcela prozaickou nicotu s hezkou tvářičkou. Místy snad působí dost rozvláčně, ale v konečném vyznění je naprosto mistrovský. Bravo! (16.03.2004)

Unikum Felliniho spočívá v tom, že na rozdíl od ostatních auteurů 60. let (Tarkovskij, Bergman, Antonioni) netíhl k zádumčivosti. Naopak coby vzorný exemplář italského temperamentu oslavoval život a široce se u toho usmíval. Navzdory této bujarosti nikdy nevybočil z ryzího umění. Dokonce se zdá, že Fellini našel zlatou lajnu mezi příběhem, estrádou, artem a modernou a provedl reprezentativní, málo viděnou syntézu. ____ Vazba filmu s neméně emblematickým 8 ½ je zřetelná. Jestliže ve Sladkém životu sledujeme oslavu, v 8 ½ přichází krize, či spíše kocovina, která po oslavě zpravidla následuje. (14.10.2008)

Dostals mě, Federico. Místy zdlouhavé, místy strojené a příliš mentorské, ale zároveň moudré, hluboké a mrazivě přesné. Film je jako blonďatá kráska... první půlhodinu se kolem ní nesměle točíte, ale když si jí pustíte k tělu, sevře vám srdce chladnou dlaní. A pak už je na všechno pozdě... jen čekáte až povolí stisk a vy budete moci přebrat tu armádu emocí a myšlenek. V každém z nás je kus Marcella a na každého někde čeká síť... tak hlavně skočte do té správné, abyste v ní nezemřeli, nýbrž spokojeně rozkvetli. (04.10.2007)