Zkouška orchestru

Neskutečně dlouhý film trval několik příšerných století. Milovník afektovaného herectví si zřejmě přijde na své, jà mohu ocenit snad jedině sympatickou hudbu, která byla bohužel neustále přerušována pseudointelktualní onannií v podobě neskutečných źvástů. Jeden z mnoha velenudných a monstrózním egem režiséra překypujících Felliniho filmů. Tohle byl můj poslední pokus, na další prázdné snímky tohoto nabubřelého pána se opravdu již dívat nehodlám (18.01.2020)

Perfektně natočená a napsaná filosofická esej na téma svoboda versus řád. Noty jakožto kód hudby obsahují ve své matematické přesnosti a ve svém řádu určitý stupeň svobody. Lidé si však slabošsky představují svobodu jako jednu velikou orgii slasti bez jakékoliv stopy odpovědnosti a myslí si, že pro udržení řádu stačí jen tikání metronomu (a možná ani to). Další rovinou filmu je komentář k politickému dění v Itálii (vypalování krysy z úkrytu či zakončení filmu). Jen si myslím, že takovou etudu by měl zvládat každý absolvent režie a scénáristiky. Felliniho je na to škoda. (06.05.2009)

Přepsáno v září 2019. Zkouška orchestru je opomíjeným drahokamem Felliniho filmové tvorby, stojí ve stínu slavnějších a oslavovanějších výtvorů polozapomenutý, přesto široce rozkročený a s vědoucím zářivým úsměvem. Zkouška orchestru je rozpustilou a vícevrstevnou satirou. Federico Fellini nezapomíná na niterné sebepoznávání, cirkusovou klauniádu, vývěry intimních pocitů, živelnou vášeň karnevalu života, soukromé úzkosti, zdivočelé kontrasty, krásu poezie řeckého ducha, ani neopovrhuje souzvukem chaosu, magickým oparem, nebo provokujícím odlehčením. Vnitřní svět se prolíná s tím vnějším, forma fiktivního dokumentu navozuje výchozí postoj bezprostřední a upřímné hodnověrnosti. Sarkastický úsměšek neváhá vtrhnout do uměleckého prostředí, jízlivé poznámky se otírají o funkčnost, podstatu i o sebe samotného. Nejvýnosnějším náhledem satiry je společnost, morálka, politické reálie, vývoj i uspořádání. Vše v emocionálním a afektivním stavu mysli básnického zasnění a epileptickém záchvatu kolektivního nevědomí. Hlavní postavou satirické hříčky je dirigent orchestru (velmi zajímavý Balduin Baas s hlasem Oreste Lionello), frustrovaný, autoritativní a nenáviděný vládce alegorického výjevu společenského a politického dychtění. Rozkošnou fackou autentických nešvarů sociálních vymožeností je úplatný vedoucí orchestru (příjemný Filippo Trincaia s hlasem Corrada Gaipy) a nesmlouvavý odborový předák (Claudio Ciocca s hlasem Vittoria Congia). Z rozverně hravých rolí hudebníků: osamělá harfistka (Clara Colosimo), svobodomyslně rozjařená a bujná pianistka (Elizabeth Labi s hlasem Angioly Baggi), opěvující violoncellista (Ferdinando Villella s hlasem Pietra Biondiho), do svého nástroje zamilovaný tubista (Franco Javarone), zaslouženou úctu vyžadující první houslista (David Maunsell), konkurenčně vždy připravený druhý houslista (Francesco Aluigi), citlivý hobojista (Andy Miller), bláznivá flétnistka (Sibyl Mostert s hlasem Solvejg D'Assunty), oddaný trumpetista (Franco Mazzieri s hlasem Sergia Di Giulia), rozmanité možnosti vychvalující pozounista (Daniele Pagani s hlasem Maria Maranzana), na zářný okamžik minulosti srdceryvně vzpomínající klarinetista (Cesare Martignon s hlasem Armanda Bandiniho), či rytmus vyznávající hráč na bicí (Pierluigi Calderoni). Také nelze nevzpomenout na starého a zkušeného opisovače not (Umberto Zuanelli) ve věku těsně před právem zaslouženým penzijním odpočinkem. Zkouška orchestru se neúnavně a odhodlaně rýpá v aspektech společnosti, prodírá se tu vývojem, motivací, lidskou osamělostí vzpomínkami, zvyklostmi, pokrytectvím i diktátem. Revoltě dochází dech vlastním vyčerpáním i kontinuální ztrátou základních myšlenek, řád vyžaduje poslušnou disciplínu. Rozkošně satirická hříčka! (11.10.2009)

Jeden z nejlepších Felliniho filmů, což je ovlivněné mj. i velmi sympatickou délkou pouhých 70 minut, která neumožnila režisérovi rozjet své tvůrčí orgie naplno a rozmělnit výpověď do řady symbolů a dekadentních obrazů. Film je ucelený a ve svém podobenství dobře pochopitelný. Symfonický orchestr vlastně představuje moderní společnost a její zrání. Na reakcích jednotlivých hudebníků, dirigenta a vedení souboru režisér popisuje vznik moderního státu, rozvolňování autoritářských režimů, nástup demokracie a její ohrožování plíživou korupcí až po příchod revolty 68. roku, která je zpodobněna jako vzpoura hudebníků proti dominantnímu dirigentovi. Stejně jako 68. rok skončil vyčerpáním revoltujících a víceméně návratem do vyježděných kolejí státních institucí, tak i vzpoura proti dirigentovi končí ve chvíli, kdy se objeví vnější nebezpečí a nastane potřeba autority. Celkový dojem: 95 %. (26.05.2009)

Filmy, využívajúce jeden stiesnený priestor, sa vyznačujú obmezeným počtom postáv a britkými dialógmi medzi nimi. Fellini to ale vzal pekne od podlahy a do skúšobne nacpal celý orchester, čítajúci pár desiatok ľudí. A každý má na vec svoj vlastný názor a nebojí sa ho vysloviť. A čo na to bohémsky dirigent? Ten sa musí potýkať s krízou autorít a jedným z riešení je hnev či dokonca teror. Reakciou potom vzbura. Felliniho metaforické stvárnenie talianskej politiky a univerzálnejších spoločenstiev sa spomína v spojení so Skúškou orchestra ako prvé, zaujme ale aj forma, kombinácia hraného a dokumentárneho filmu, priznanou postavou za kamerou (Fellini) a krátkym intermezzom v krčme, kde sa film nadýchava na silnejšiu druhú časť. (09.11.2017)