Fridrich Barbarossa

Komedie začala ještě před tím, než se torzo "nedozírné" německé armády, skládající se z krále a jeho nejbližších (kde byla hlavní síla armády neví nikdo), dramaticky dostane po pontonovém mostě přes veletok zvící Botiče. Ačkoli zákeřný nepřítel zaútočí dvěma kládami puštěnými po vodě, což německé rytíře vyděsí k smrti, statečný král, vědom si věštby, že ve vodě číhá smrt, vrhá se osobně do proudu a chytá lanko (ano, nikoli provaz, ale lanko), který je houtící se část mostu svázána. Brnění nebrnění plave jako ryba, čímž zaskočí i svého pobočníka. Most je zachráněn a německý blitzkrieg se valí dále až před polystyrenové hradby Milána. Díky zradě se města německé vojsko nakonec zmocňuje a obyvatelé jsou nuceni "odejít všemi směry" (což, jak se na pozdější poradě vzbouřenců dozvídáme, znamenalo 6ti směry). Asi šel někdo na severovýchod a jihozápad. Nepoddajný kovář Alberto se záhadným způsobem ve stodole ujímá vedení šestisměrových vyvrženců, přičemž jim dává název Oddíl smrti. Žádné akce oddílu smrti se však nedočkáme, kromě rozdávání Albertem vyrobených cínových prstenů v podstatě komukoli, bez bližšího vysvětlení (kovář prostě přijede do města, rozhodí na stůl svoje prsteny a opět odejde) a kromě přepadení Albertovi milenky jedoucí náhodou lesem z návštěvy své sestry v klášteře - při tomto přepadení lepá děva dostane pěknou nakládačku od "Oddílu smrti", ale nikomu to nijak nevadí. I samotná návštěva milenky u sestry Tessy stojí za to. V kobce osvětlené elektrickými (!!!) lampami sděluje sestra, že Alberto se postavil do čela odbojníků proti císaři. S největším nadšením sděluje, že "mají dokonce i jméno - říkají si oddíl smrti". Hra se chýlí ke konci. Albertova milenka se s ním dává oddat na lesní svatbě hodné keltských druidů. Následně je Tessa zabita věrolomným miláňanem Parozzim, přičemž na pohřbu Albertka Parozziho málem podřízne. Ten ji za odměnu vezme k císaři, kde je odsouzena k upálení. Císařovna ji ovšem zachrání, když místo ní nechá upálit jinou ženu, která nikomu nechybí. Alberto se mezi tím dobře baví s kumpány a plánuje závěrečnou bitvu. Před útokem máte problém rozlišit, zda Alberto je inspirován Statečným srdcem nebo Sandokanem, je to v podstatě takový kříženec obou. Vyřvávání o svobodě je každopádně víc než dost. Nakonec ovšem Milánský tygr vítězí, přičemž jsme svědky útoku vedeného samotným Barbarossou, což jen dokresluje romantiku. Král je však zaskočen splněním druhé věštby, tedy "kosa přináší porážku". Lombarďané totiž nasadí do boje vozbu, v níž se na korbách rozvrzaných kár veze banda vesničanů mávajících obyčejnými kosami. Těmito strašlivými zbraněni píchají (sic!) do koní železných pánů Fridrichova vojska a nakonec sejmou samotného Barbarossu. Je rozhodnuto. Bohužel, jedním z padlých členů Barbarossova vojska je i Albertova žena (jak se do vojska dostala, ponechme umu a neuhádnutelným záměrům císařovny), která však zázračně ožívá a během několika hodin se i zcela vyléčí. Pak již slaví triumf počítačová animace, klonující vojáky na louce při závěrečném rituálu svobody. Suma sumárum to není žádný velkofilm, jak se tady píše, ale obyčejný kýč, jakých byly natočeny stovky. Proti Barbarossovy je i Vávrova husitská trilogie z 50tých let stále ještě epochálním počinem, s lepšími triky, kulisami i provedením a dějem. Barbarossa působí komicky svým provedením, trapně nepokrytým opisováním předlohy z filmu Statečné srdce a smutně promarněnou šancí. (16.12.2013) (méně) (více)