Žid Süss - Film bez svědomí

Myslím, že tento kousek může být zajímavý i pro ty, kteří nemají naštudováno Jud Süß, či jinou nacistickou propagandu. Tento kousek poodhalující pozadí za jakých okolností film vznikal a nelehkém osudu hlavního hrdiny a herce v represivním režimu, Ferdi Mariana. Absolutním vrcholem je pak výkon Moritze Bleibtreu, který si střihnul Josepha Goebbelse s takovou parádou, že ho trochu podezřívám z nacismofilie. Což je mnou momentálně vymyšlený výraz pro lidi, kteří se sexuálně ukájejí při parodování nacistických pohlavárů. (17.02.2012)

Tento dramatický film máš spíš úlohu dokumentární, popisuje totiž vznik slavného propagandistického filmu, hlavní roli tu hraje Tobias Moretti (známý z komisaře Rexe), ale ten mi nebyl sympatický ani mě moc nezajímal první půli filmu, tahle část patřila Moritzi, který ztvárnil dobře ministra propagandy Goebelse, postava Mariana mě začala zajímat až ho začalo pronásledovat svědomí kdy si uvědomil v čem německé mašinérii pomohl, také jak ho jeho starý zahradník odsoudil. Ten jeho konec byl pro zajímavější než začátek. (26.11.2011)

Jeden z nejlepších filmů ze zákulisí filmového průmyslu ve Třetí říši. Cesta Ferdinanda Mariana k hlavní roli v nechvalně proslaveném filmu Žid Süss je zobrazena jako skvělý materiál pro herecké koncerty Tobiase Morettiho a Moritze Bleibtreua. Oba zvolili vysloveně atraktivní a účinné herecké polohy, aby znovu ztvárnili notoricky známé reálné osobnosti. Marianova profesní i osobní cesta po dokončení Žida Süsse je už ale bohužel načrtnuta jen v určité zkratce a chybí informace, že Marian pokračoval do konce války v nejméně deseti dalších zajímavých filmech. Jako vedlejší téma je v celém filmu přítomna píseň z Marianova průlomového hitu, který natočil se Zarah Leander v roce 1937, La Habanera. A to by měl být váš další kinematografický zážitek poté, co si doplníte toho Harlanova Žida Süsse. Co se týká Morettiho, už v Speer und er si zkusil samotného Hitlera a po Marianovi se pokusil navázat v životopisu jiného německého filmaře, ale Luis Trenker – Der schmale Grat der Wahrheit zůstal už jen v jeho stínu. Jak se povedl v jeho podání Mackie Messer je zatím otázka. (03.04.2021)

Aby byla legrace (ehm...), pustil jsem si pred projekci Filmu bez svedomi puvodniho Zida Susse. Podruhe. Film bez svedomi mi od jisteho momentu prisel jako nebetycna exploatace v Nemecku zakazaneho filmu - nemuze-li byt ukazan Zid Suss, proc nesecvicit nekolik momentu z nej znovu, pridat neco malo ze zivota akteru, kulhajiciho Goebbelse, ktery si ani neni moc podobny... a pak byt vybucen z Berlinale. Vyseptale barvy a vubec neskutecne umely vzhled me taky prilis nepotesily. (21.07.2011)

Napsat, že předlohu filmu "dodal" Lion Feuchtwanger je nadnesené až rouhavé. Mezi Feuchtwangerem, Harlanem a Roehlerem jsou jiné spojitosti, rozhodně ne stejný příběh, ani způsob vyprávění, ani morálka, která z toho všeho vyplývá. Společné je tu uvádění fenoménu "žid" do časově aktuálních souvislostí. Žid je v této posloupnosti něco tvárného až beztvarého, něco, co se tvoří mimo něj, v subjektech, které si ho definují většinou podle převládající propagandy... Jelikož se film tváří jako dokument je třeba upozornit na přemíru faktických nedostatků: 1. Předlohou nebo lépe volnou adaptací není kniha Liona Feuchtwangera, nýbrž stejnojmenná kniha "Jud Süß" od Wilhelma Hauffa. 2. Hitler měl Shakespeara naopak rád (byť s výjimkami - líbil se mu Hamlet, který přišel o své dědictví; samozřejmě Versailleskou smlouvou). 3. Harlan tvrdí, že žádné propagandistické filmy netočil, jeho film Vládce ("Der Herrscher", 1937) už prvky nacistické propagandy obsahuje. 3. Joseph Goebbels se premiéry v Benátkách v roce 1940 osobně nezúčastnil, jeho zápisky v deníku jsou jen ohlasy. 4. Písnička "Il fait bon t'aimer" (deska) byla zkomponována až v roce 1944 (na youtube třeba v podání Edith Piaf). 5. Magda Goebbels oslovuje svého muže Paul. 6. Na závěrečné pijatice se podílí američtí vojáci všech ras, rasová segregace v US-Army však oficiálně skončila až v roce 1948 (nejspíš opožděné důsledky zákonů Jima Crowa). 7. Při sebevražedné jízdě nebyl Ferdinanda Marian v autě sám, ostatní pasažéři však vyvázli s lehkými zraněními... Film Veita Harlana jsem nekomentoval, ne proto, že ho považuji za poměrně slabý, ale že jej nedovedu oddělit od dobového kontextu. Navodit jej se po 70 letech podařilo Oskarovi Roehlerovi vcelku dobře, uvedené nedostatky proto nejsou, tomto ohledu, relevantní. Scény, které z Harlanova filmu buď převzal nebo rekonstruoval, poskytují dostatečnou představu, o co v něm šlo a jak to v něm šlo. (Slovo "šlo" mi připomíná "šoa") (30.05.2017)