Le Havre

Aki mě zase dostal (ale to už se opakuji) Herci stojí na značkách a odříkávají svoje texty(Smoljak to plánoval, zde se to stalo). Nejedná se o tragedii ale není to komedie. V Le Havre v r. 2011 zase jezdí staré renaulty. Komisař, který několikanásobně zdůraznil, že vyšetřuje zločiny, nikoliv daně a přistěhovalectví skutečně dokázal, že vyšetřuje zločiny, nikoliv daně a přistěhovalectví. To se u nás stát nemůže. Navíc si oblékl černý plášť a klobouk. A o paní Marxovou se nebojte....Všichni herci z geniálního Bohémského života (co nezemřeli) zestárli, přesto vás zaujmou, snad i dojmou. Politické to vůbec není protože trochu politické to je. (01.04.2012)

Aki Kaurismäki tentokrát trochu jinak. moje pocity po snímku byly takové rozporuplné. na straně jedné tu máme výbornou režii, skvěle zvládnutý střih a vedení herců a na straně druhé celkem klišé příběh a některé totální faily ve scénáři. Nechci je zde uvádět, abych zbytečně nespoiloval, ale konec byl pro mě až moc vyhrocený, kdy se pan režisér až příliš snažil vyždímat z diváka nějaké emoce. No nic. Pro mě celkem zklamání. (01.02.2012)

Posmutnělá komedie s neodolatelným francouzským "pseudoretro" šmrncem se pro mě stala jedním z milých překvapení letošních Varů. Jak hlavní hrdina, tak lidské slabůstky chápající inspektor, jako by se vrátily ze zašlých časů stříbrného plátna a dokázaly projasnit únavou a filmovými depresemi prodchnuté poslední dny festivalu. Závěrečný Happy end ve své záměrné pohádkové umělosti až zabodá u srdce. (08.07.2011)

Som sa aj bál aby znovu nezablikalo niečo zbytočne zastreté ako "Svetlá v súmraku", ale po bližšom zoznámení sa s prístavným mestečkom Le Havre a jeho old-schoolovou gloriolou som zistil, že moje obavy boli úplne nemiestne. Akiho sympaticky potrafená poetika opäť uraduje a tentokrát nachádza uplatnenie v osobitej dramaticko-komediálnej historke o (e)migráciíí, ktorá svoj úspech stavia na kontinuálnom prísune (minimalisticky komunikovanej) tragikomiky a nádejnosti. I keď to už neni onen finsky diktát ako kedysi, tak stále platí - vidieť sa oplatí. (05.04.2012)

Mix Kaurismäkiho typických prostředků - minimalistického herectví, vyšperkovaného dialogu, absurdity a melancholie. Hledání ideálů, řešení neřešitelného a k tomu (nad)romantický vztah s hudbou černobilých snímků třicátých let. Postavičky jako z panoptika, nechybí Kati Outinen, ani hudební číslo. Kaurismäki se vším, co k němu patří, a přitom nový a neokoukaný. Ten chlap mě prostě nikdy nepřestane bavit (a překvapovat). (07.07.2011)