Strýček Búnmí

Neoznačil by som sa za náročného diváka, aj keď sa tuctovosti snažím vyhýbať a filmy s umeleckým potenciálom, ak ma niečím oslovia, si pozriem rád. ,,Strýko Búnmí" by ma úplne minul ak by som na neho nezhliadol náhodou v TV upútavku, kde som zazrel ,,lesnú bytosť", z ktorej som bol úplne unesený a bola mojou vstupenkou ku sledovaniu. Maska tohoto tvora je (nielen vzhľadom na neprebádanú thajskú produkciu) rozhodne vydarenou, avšak na plátne pobudne len zopár minút, len tak sedí a je s ním pomerne nuda. Ďalším plusom je priam mystické nasnímanie džungle, ale inak mi kamera tiež prišla pomerne statická a nepríliš vynaliezavá. Najdôležitejším je však obsah a ten žiaľ išiel úplne mimo mňa. Jednoducho - nepochopil som to, ale pri celom tom prístupe som nemal ani žiadnu snahu interpretovať si to, čo sa na mňa z obrazovky suchopádne valí. Určite sa dá na film nazerať z viacerých uhľov pohľadov a tejto (naoko) náročnejšej artovej koncepcie sa v poslednej dobe vcelku u poroty v Cannes darí, čo vidím ako jediné ospravedlnenie udelenie tohoto kedysi omnoho prestížnejšieho festivalového ocenenia. Jednu hviezdu preto udelujem za zmienené klady a druhú za tú nepochopenú hlbšiu filozofickú rovinu (?), aj keď ju dávam skôr preto, aby jej samej nebolo smutno. (360. hodnotenie, 44. komentár k filmu) (19.11.2012)

A tak se princezna stala rybou. Rybou vousatou. Ambivalence pocitů je příliš různorodá od nadšeného meditativního rozjímání, zamyšlení, úsměvů, zděšených výrazů z viděného, po nudné, zdlouhavé a stereotypní pasáže. Takže film nedokážu rozumově (i pocitově) bodově ohodnotit. Takže volím obligátní zbabělou střední cestu. [Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií] (04.04.2015)

Něco pro fanoušky těch nejnečitelnějších lynchovin, se dvěma rozdíly: 1) Chybí euroamerické neurózy a tlaky, realistické i fantaskní scény plynou v samozřejmé harmonii světa lidí, zvířat i duchů (místy jsem pomyslel na Mijazakiho); 2) Mysteriózno, které u Lynche stojí na vesmíru jedné – Lynchovy – hlavy, je tady podepřeno tradičním systémem, který je pro neznalého Evropana sice zrovna tak neprůhledný, ale přesto je z filmu cítit jeho pevná struktura a kořeny; vzniká konejšivý pocit „ať to znamená co chce, takhle je to správně“, nejsou cítit žádné „inťošské naschvály“. Co si z toho berou Thajci či znalci thajských hororů, netuším a tušit nepotřebuju, mně stačí, co vidím – smířené (a dočasné?) odcházení jedné duše z tohoto světa v asociativních souvislostech. (01.07.2013)

Je mi zcela jasné, že tento film musel řadu diváků obohatit zmatkem, nechutí, či dokonce zlobou. Strýček Búnmí je krásným příkladem toho, co si už kdekdo bere do úst, i když vůbec netuší o čem je řeč, a sice magického realismu. Kromě magického realismu (ke kterému se ještě vrátím), si tvůrce pohrál i s druhým konceptem a to je tzv. magická realita a oba koncepty propojil do jemné škály, která přechází z bdělého střízlivého vyprázdněného stavu až po snové pasáže, které se postupně plní magií obrazů až po archetypální pohádkové pasáže. Film byl inspirován knihou "Muž, který si pamatoval předešlé životy" a rovněž psychologové už dnes varují před "autenticitou vzpomínek" a paměť jako taková, už je považována spíše za vypravěče poněkud poťouchlého, leckdy roztržitého a jindy zase bryskně fabulujícího to, co se skutečností má pramálo společného. Utržkovitost a nestejnorodost filmu mi připomíná agonii umírajícího, který se potácí z barevného sna zpět do sna ještě barvitějšího přes pustinu pomalu opouštěné reality, hnán touhou po smrti, po lásce, po minulosti, po budoucnosti, po rozhřešení. Palimpsest jeho vzpomínek propojuje nespojitelné, vrhá na světlo vše důležité, bez souladu, bez návazností zato však v souvislosti životy a pamětí jiných, propadaje se do minulosti (i budoucnosti ?) něčeho, co by se snad dalo nazvat kolektivní pamětí. Koncepty známé z latinskoamerické literatury tady pak nacházejí plnohodnotně své místo, a stávají se, jak se v duchu strukturalistických tradic zjednodušeně říká, funkčními (nejsou tedy neopodstatněnými příkrasami beze smyslu, autorovou vyprázdněnou exhibicí), a tak se můžeme v jednom filmu podívat na zobrazení magické reality (to když vás bude kupříkladu fascinovat stěží uvěřitelná barva měsíce) a magického realismu (to když si s vámi přijde popovídat mrtvý synovec). Zajímavé je pak zvláště jejich propojení s vyprázděnou narací. Myslím, že právě na tento druh filmového umění čekaly knihy literárního boomu a snad se takového filmového zpracování ještě dočkají. (17.06.2011)

Tvl-vůbec nevím co s tím.. Bylo to hezké, zajímavé a intuitivně jsem tomu tak něják rozuměl(alespoň z části), ale jinak absolutně nevím jak to pobrat :D :D Hlavně teda tu princeznu u vodopádů a toho mnicha na konci vůbec nevím jak do toho všeho zasadit.......Ty 4 hvězdy jsou fakt jen orientační za tu atmosféru a pár věcí které jsem pobral(ikdyž možná po svém).. (04.03.2014)