Jeskyně zapomenutých snů

Spirituálna cesta za poznaním, existencionálny filozofický dokument, mlčanlivá umelecká mágia alebo cynický žart? Možno z každého trochu. Herzog ako narátor rozlieha svoj hlas po zákutiach jaskyne a ponára sa čím ďalej hlbšie do minulosti. Kto tu žil? Aký bol jeho život? Dokázal snívať? Ak áno, o čom? Aký mohol byť sen pračloveka? Netradičné otázky sa vinú poetickou hĺbavou púťou po chladných stenách, hrajúcich tieňoch a líniách neskutočných malieb pochádzajúcich zo vzdialenej, dávno stratenej histórie, ktorá neprežila v nijakých spomienkach (nenadarmo sa tu v komentároch spomína aj Terrence Malick, ale Herzogova lyrika ma tentoraz zasiahla silnejšie). Pomalé, dôkladné pohyby kamery, dlhé zábery vyobrazení. Miestami sa kamera odpútava od zeme do nepredstaviteľných výšok, ako by sa túžila vzniesť až tam kdesi hore, k dávnym bohom praveku. Inokedy zasa privodí miernu závrať (technológia snímania v 3D udiera do očí, objíma diváka a ja by som to skutočne túžil vidieť v IMAXe), po väčšinu času však pozoruje a premýšľa. A vás pozýva, aby ste premýšľali s ňou. Mĺkve scény v poslednej časti dokumentu sú neopísateľne pohlcujúce a vypovedajú viac, než akékoľvek slová. Mystický zážitok, aký sa neopakuje. Herzog dokazuje, že nám nemé výjavy povedia viac, než všetky vedecké pokusy o rekonštrukciu minulosti. Vstúpte a kochajte sa. 90% (20.10.2014)

Jsou to předevšm nástěné malby, pro něž je Chauvetova jeskyně tak významná. Jejich prohlížení, především ve velkoformátové knize vytištěné na ofestových strojích ADAST, musí být úžasné a nenahraditelné obrázky uloženými na internetu ani sledovanými v područí Zeitlingerovy kamery a střihem dle představ Joe Bini a Maya Hawke. Skutečně, především koňské tableau je nádherné, i když ostatní zvířata (nosorožci, lvi...) jsou rovněž, zřejmě už bezprecedentní. Mnohé připomínají Picassa (ve filmu zméněno), ale především Franze Marca (obálka knihy "Der blaue Reiter" a další neobyčejné obrazy se zvířecími motivy), který temito jeskními obrazy sice nemohl být inspirován (zemřel 4. března 1916 u Verdunu), ale opačná inspirace vyloučena není; každý kruh se musí někde uzavřít. Pozn 1: Toto vysoké hodnocení dávám vzhledem k finální scéně (před oběma dodatky, které dokument spíš poškodily) koncipované jako tichá procházka po magické "obrazové" jeskyni, zde navíc doplněná skvělou hudbou Ernsta Reijsegera. (30.09.2019)

Bohužiaľ nie som typ človeka (alebo som možno ešte nedospel do takej fázy), ktorý pochopí stopáž dokumentu cez jednu hodinu. Je jedno, že nám Herzog ukazuje niečo až Dänikenovsky záhadné, ale nevidím dôvod, prečo by sme v tejto jaskyni mali zotrvať dlhšie, ako hodinu. Vlastne v nej aj áno, ale prečo potom musím počúvať nejakého bývalého cirkusanta s nulovou angličtinou, ako spirituálne filozofuje nad všetkým tým, čo vidíme. Rád by som si teda pozrel dokument o tom istom, kde by nám Däniken na základe stopercentných dôkazov tvrdil, že tieto kresby v dávnej minulosti nakreslili mimozemšťania. Zaujímavé, môj subjektívny pocit ale ďaleko presahoval uvedenú stopáž. Možno keď budem chodiť celý život na dokumentárne maratóny, budem mať pocit, že som žil dvesto rokov.... (29.01.2015)

Dokument má své kouzlo a sílu, dokud se drží jeskyně. Když začne Herzog teoretizovat a "kolébce člověka" a dokonce přidá naprosto zbytečný dodatek o jaderné elektrárně a krokodýlech, tak mne ztrácí. Přitom základní kostra dokumentu je silná - historie objevu, co se v jeskyni nachází a pak dokonce popis nejen toho, co vidíme, ale i 3D skutečností, kdy si malíři hráli s plasticitou stěny jeskyně, tak rozpohybovaný obraz (Před 37 000 lety! Kam se hrabe Meliés!). A nezůstane jen u zraku, přejdeme brzy i na sluch (jak cinkají zaklesnuté rohy nosorožců plus celá ta sekce o hudbě, píšťalkách a dalších hudebních nástrojích, která sem patří velmi, ale velmi ústrojně), a dokonce i na čich (!), kdy jeskyni ohodnotí slavný parfémář (!). Snad jen chuť a hmat zde chyběly, ale to dost dobře nešlo či nebylo co předat. A po celou dobu dokumentu se mi líbily, jako takové démanty v koruně, výpovědi o snech o lvech, ne o strachu, ale o pochopení ducha kreseb, o Aboringincích, o pocitu, když vyjdete z jeskyně, o pocitech, že vědce v jeskyni někdo sleduje a že vlastně ruší, až to nakonec vyústilo v onu dokonalou historku, proč Aboriginci malují - kterou měl dokument beze slova okamžitě skončit a napařil bych mu větší hodnocení. Až mne zamarazilo. To nemalují oni, to maluje duch, který vede ruku, ruka ducha. Homo Spiritualis. Kurnik - co víc chtít jako důkaz duše v člověku? Celé umění (hudba, sochy, malby i film, jak trefně podotkne jeden z vědců), jen odrážejí ducha v člověku. Herzog v tom vidí ducha člověka, já jako věřící samozřejmě ducha Bohem daného - jako co by rozvíjel duch člověka jen pro samotného člověka?, když duch Boží rozvíjí vzpomínku duše na Boha? Ale to už jsem se dostal někam, kam jsem nechtěl, nejspíš některé, co komentář čtou, popudil, tak se omlouvám. (24.01.2021)

Více než dokument je Cave of Forgotten Dreams spíše Herzogovým zamyšlením nad odvěkou lidskou touhou zachytit určité vědění a jako takovému lehce podráží nohy jedině fakt, že se vše snaží režisér vtěsnat do jakéhosi "optimálního dokumentárního tvaru". Závěr s radioaktivními, albínskými krokodýly ale vynahrazuje vše. (12.10.2011)