Koupili jsme ZOO

Na tenhle film musí být zvláštní nálada a rozpoložení. Jedná se o typickou americkou idylku zabalenou v netypickém hávu. Ačkoliv vychází z autobiografické knihy Benjamin Mee, a je tedy natočena podle skutečných událostí, lze jen stěží uvěřit, že to takhle probíhalo a hlavně, pokud máte nakoukány americké dojáky, v ničem vás nezaskočí a nepřekvapí, ale je to v podstatě příjemný, a v některých pasážích velmi dojemný film. Posuďte sami. Mladý vdovec Benjamin Mee se svým dospívajícím synem a malou dcerkou hledá nový začátek. A novým začátkem je koupě zchátralé zoo kdesi v zapadákově s personálem a s množstvím zvířat, z nichž několik druhů patří přímo mezi ohrožené. Které to jsou, to se už nedozvíme, ale o to tady vůbec nejde. Hlavní ošetřovatelkou je tady Scarlett Johansson, která je zde od toho, aby nalákala mužské publikum, věřte nebo ne, já jsem se jí skoro lekl, a to jsem se na ni těšil. Vlasy měla, jak když jí pár dní před natáčením minimálně půlka shořela a stylisté nemohli dělat nic jiného, než ji tu hrůzu nějak zastřihnout a šlo se točit. Když Scarlett pořádně nenalíčí, tak už ani není důvod závidět jejímu partnerovi, že ji má doma. A i když je Scarlett tady tak hnusná, přesto si troufne na Damona a on truchlíc po své staré, pochopitelně dělá ofuky a není připraven na nový vztah. Nejsme tedy ušetřeni scén, kdy prohlížejíc si fotky své ženy, ji vidí ve svých představách. To je scéna poměrně dojemná a ještě přijatelná. Pak je tady množství scén přímo příšerných až stupidních. Co třeba scéna, ve které starý a psycho poruchou trpící tygr jednoho dne nesleze ze skalky ve výběhu a všichni propadnou panice z jeho blížící se smrti. Ani nepopíšu, jakým způsobem ho zachránili, protože tak trapně mně už dlouho u žádné filmové scény nebylo. Zkrátka tady hlavní hrdina nemá žádné překážky, zádrhele ani komplikace, a když už se vyskytnou, je tady chápavý personál, který novému majiteli drží pěsti a raduje se s ním z každého jeho úspěchu. Mohl by se taky radovat s ním i divák, ale tak úplně to nejde. Jednak se Mattu Damonovi jen s obtížemi dá věřit jeho starostlivý, chápavý a za všech okolností laskavý táta, protože vedle svých dětí stále vypadal jako jejich o mnoho let starší bratr, a aby s ním divák prožíval každou jeho šťastnou nebo dojemnou chvíli, musel by pro autentické vyznění zvolit jinou polohu herectví. Jeho milý chlapík pak působí jako zjevení z jiného světa, s kterým se v reálném světě na milion procent není možné setkat. Dvě hodiny jsou na tak řidký děj opravdu příliš. Vždyť to, co se tam děje, vystačí sotva na standardní minutáž, a nevím, proč bylo nutné každou scénu do úmoru natahovat, podávat ji nadvakrát v totožném vyznění a jakoby se ujišťovat, jestli to na diváka zabralo. Obrovská nejistota v režijním vedení byla znát z každého druhého záběru a Cameron Crowe zkrátka není typem režiséra pro rodinné cajdáky. Stejně tak nevím, kam chtěl Damon tímto snímkem posunout svoji kariéru. Emotivní složka, která tady tvoří 99%, je podávána moc okatě, čímž si ke mně klestila cestu přes tuny balastu a kýče jen velmi obtížně, a navíc trpěla určitou neschopností zasáhnout naplno nervovou soustavu. Výsledkem je tak nějak sračkoidní film a tuplovaný propadák bez špetky aury nebo něčeho výjimečného. Vymlouvat se na složitost reálné předlohy by bylo hodně snadné a uspokojivě přívětivé převedení do stravitelné filmové podoby by se rovnalo zázraku. A ten se nestal. Moje hodnocení vychází z mé tolerance pro stokrát viděné. 60% (09.02.2012) (méně) (více)