Post Mortem

Hlavní hrdina se nejprve rozpláče, když s milovanou Nancy sedí nad volským okem (už jen popis toho nezní zrovna dojemně). Podruhé pak v závěru, kdy skládá jeden kus nábytku na druhý a odděluje se tak nejen od své jediné vášně, ale také od celého světa. Snad toto se nám režisér snažil říci, kdo ví. V každém případě tak Mário činí asi pět minut, kdy si začnete říkat “bože, ať ta scéna skončí”, a ejhle, ono to skončí celé. Už jen za to oceňuji celé dílo o něco více. (11.11.2011)

Ťažko povedať, či náš distribútor uviedol tento film do našich kín vďaka festivalovým oceneniam, ktoré Post Mortem utŕžil, alebo videl určitý komerčný potenciál v jeho morbidnosti. Film bude bližší obyvateľom Chile, ako našemu artovému divákovi, ktorý si na nejaký Pinochetovský prevrat z pred mnohých desaťročí možno ani nespomenie. Film o týchto udalostiach neinformuje, ráta aspoň s minimálnou informovanosťou diváka a keďže tu ide o duševný vývoj hlavnej postavy, stáva sa nadčasovým a o tom, kde a kedy sa tieto udalosti odohrali, nie sú až tak smerodatné pre jeho pochopenie. Skôr mi pripomínal vďaka interiérovým scénam, z ktorých sa skoro celý film skladá, ako nejaké dystopické sci-fi z neveselej alternatívnej reality. Hlavná postava pripomína vzhľadom charizmatických zloduchov zo starých hororov a režisér si určite pri nakrúcaní povzdychol, že viac by sa mu do role hodil Klaus Kinski. Pokiaľ hľadáte metafory, tak sa dá porozmýšlať nad akcentom jedla. 70%. (16.09.2013)

Já chápu, že je to celé strašně chladné záměrně a že hlavní hrdina (navzdory tomu, že asi dvakrát brečel) je bez emocí taky záměrně, ale problém je v tom, že mě to pak nedokázalo zaujmout, osudy všech postav mi byly ukradené a žádný silný dojem to ve mě nezanechalo - vlastně skoro žádný. Ono je to i způsobené tím, že se v tom filmu vlastně skoro nic nestane, takže když se to v posledních 15 minutách snaží být silné, už je pozdě. Líbí se mi ten nápad, natočit film o tak významné události takovým způsobem, že je ta událost co nejvíce upozaděna a celý film se věnuje člověku, který ji sám moc neřeší (a plyne z toho zajímavá myšlenka, že se člověk může zprávám o politice vyhýbat jak chce, ale stejně se jim plně nevyhne) a líbí se mi i kamera (i když to má divný formát obrazu), ale jinak už nemám co kladně hodnotit. Mohlo to být dobré, ale v tomhle podání to fakt jen nudí a nic v divákovi (tedy aspoň ve mě) nezanechá. Ale i tak jsem rád, že jsem ten film sehnal. On se totiž shání hodně blbě a i když dopadl jak dopadl, minimálně do mé DVD sbírky Edice náročného diváka (kterou vydaly Levné knihy) se mi hodí. 2* (27.12.2020)

Může být chirurgův skalpel nezúčastněný? Může být tvůrce filmu, který na tomto předpokladu postaví celou svou poetiku, velký a podnětný nebo jen vyprázdněný a nudný? Zhruba tak lze pochopit smysl díla, ověnčeného, jak se zdá, řadou festivalových ocenění, pro diváka, navyklého akčnímu supersprintu moderní kinematografie. Snaha promítnout katastrofu chilské společnosti, země do r. 1973 demokratické, nesužované převraty jako řada jejích lantinskoamerických sousedů, do sféry intimně osobní, připomíná téměř neznámý Schormův film z r. 1969 DEN SEDMÝ, NOC OSMÁ či o rok staršího Herzova SPALOVAČE MRTVOL. Se znalostí a procítěním těchto filmů lépe pochopíme pohled režiséra, jehož se přímo události krvavého chilského podzimu r. 1973 nedotkly, ale prožil a prožíval je - už v konsolidovaném Pinochetově režimu - ve svém dětském a zčásti i probouzejícím se jinošském věku. Mimo scény, popisované v některých komentářích na tomto fóru, je nutné upozornit na hory mrtvol zhruba v začínající druhé polovině filmu i tělesné pozůstatky mučedníka demokracie, lékaře a prezidenta demokratického socialisty Salvadora Allenda a otazníky spojené s jeho smrtí; reakce lékařky, neschopné profesionálního výkonu šokem z bezcitnosti a krutosti pinochetovského vraždění se rovněž výrazně vyděluje z jinak navenek neúčastného vyprávění POST MORTEM. Rozklad země je i dočasným rozpadem hlavního hrdiny, rozdrásaného jednostranností svého milostného citu. Závěrečné posouvání nábytku tento podvojný závěr pozoruhodného díla přímo evokuje. A spolu s ním i rozdrásanost nejen dnešní chilské, ale kupodivu i české společnosti, jak na to nedávno v jiné souvislosti upozornil přední český politolog Jiří Pehe. (11.02.2013)

Druhý celovečerní film Pabla Larraina o tom,jak to vypadá,když do cesty za láskou zasáhne státní převrat.Respektive,jak by to vypadat mělo.Protože výsledek je věru velmi žalostný.Je to jakási variace na téma "Láska za časů převratu",která je sice slušně napsaná,ale tak na půlhodinovou bakalářskou povídu,nikoliv na film v délce 98 minut.Proto je vše velmi pomalé,aby režisér vyplnil čas,takže polovinu filmu se nic neděje.Někde stojí kamera a jeden záběr trvá i několik minut,než se s ní zase hne.Ale hlavně se před ní vůbec nic neděje.Místy opravdu nuda k neukoukání.Herci nic zvláštního taky nepředvádějí a převrat proběhne téměř mimo plátno,takže divák z toho nemá opět nic.Nejlépe jsou udělané podivínské a samotářské postavy,ale to samo o sobě film nezachrání,stejně jako mrtvoly v márnici.Taky je na filmu vidět,jak žalostně málo prostředků na něj bylo.Celkově myslím,že režisér zkouší divákovu trpělivost a co vše divák vydrží.No,tohle vydržet se dá opravdu s vypětím všech sil.Já to vydržel a za několik nápadů a slušný námět smutečního dramatu dávám 35% a snažím se na to rychle zapomenout. (15.07.2011)