Reklama

Reklama

VOD (1)

Obsahy(1)

Elena a Vladimir jsou starší pár - a oba pocházejí z odlišného prostředí. Vladimir je bohatý a uzavřený muž, kdežto Elena pochází ze skromných poměrů a je oddanou a poslušnou manželkou. Potkali se až později a oba dva mají děti z předchozích manželství. Elenin syn je nezaměstnaný a neschopný uživit svou vlastní rodinu a neustále prosí Elenu o peníze. Vladimirova dcera je bezstarostná mladá žena, která má se svým otcem velmi odtažitý vztah. Vladimir dostane infarkt a skončí v nemocnici, kde si uvědomí, že čas, který mu zbývá, rychle ubývá. Krátké, ale až nezvykle milé setkání s jeho dcerou ho utvrdí v tom, že bude jedinou dědičkou jeho majetku. Po návratu domů to oznámí Eleně - a její naděje na finanční pomoc svému synovi vezmou za své. Plachá a submisivní hospodyně je pak nucena vymyslet jiný plán, jak zaopatřit svého syna a vnoučata. (Filmbox)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (81)

Hwaelos 

všechny recenze uživatele

Co si budeme povídat, působivosti Návratu Zvjagincev s Jelenou nedosahuje a většina ho bude jistě milovat víc za jeho výlety do metafyzických oblastí bytí. Přesto je Jelena zatraceně působivou realistickou studií, která trochu rezignuje na tradiční dramatický oblouk. Pokud by se chtěl například Sláma přiblížit k tomu nejlepšímu z evropské kinematografie, měly by jeho snímky vypadat nějak takhle. ()

PetrPan 

všechny recenze uživatele

"Mnozí první budou poslední a poslední první." Marek 10,31...... Nasrat. Film v Rusku vyvolal velké nepokoje a po několika demonstracích dostal Andrej Zvjagincev příkaz přímo od Vladimira Putina k natočení druhého dílu. Jelena 2 se bude opět odehrávat v bytě bohatého Vladimira a znovu se setkáme jak s Jelenou, tak i Sergejem a jeho rodinou. Nově pak dostane velký prostor jedna banda zfetovanejch negrů s kleštěma a letlampou. ()

Reklama

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Jak to vkusně říct. Co začal místo filmové hudby používat muzikostroj Philipa Glasse, klesá Zvjagincev s každým novým filmem o propad níž, kde už to nejsou díla, ale produkty. Že by mu začaly diktovat směr, témata i kvalitu producentské peníze? Vybírá si jednoduché, civilně morální náměty, rodinné a místně politické střety na osobní rovině, zobrazuje je povrchně jako třetiřadý pisálek, glosátor do časopisecké rubriky, a mechanicky je prostřídává s čím dál chatrnějšími a odvozenějšími odkazy k církvi (ani ne duchovnu), přičemž mu chybí uštěpačný, nadčasově ironický glanc i mrazivá duševní pronikavost, vnitřní vhled a soucit Dostojevského, a bez toho se mu filmová výpověď stává povrchním a zbytečným kázáním od stolu, intelektuálně svrbivou, neprocítěnou, populistickou esejí. Přestal být originálním filmařem a kdovíproč se vpravil do role komentátora ruských poměrů, jak je povrchně chtějí vidět na Západě = [lidi jsou líní pracovat a nemorální, všichni jdou po penězích jako slepice po flusu, církev je poplatná režimu a zbohatlíkům a vyžívá se v pustém žvanění, máme tady mafii a všude jsou prospěcháři a hlupáci bez rozhledu, staří umírají a z nových nikdo nezvelebuje statky svěřené. Úpadek a všiváctví]. *** K tomu pak patří, že zlajdačel i formálně, nedbá sevřenosti tvaru (ne, záběr na stejnou větev na začátku a na konci snímku v Jeleně, ani na vraky na moři v Leviatanovi to nespraví), napospas ponechané motivy mu z filmů čouhají jako sláma ze stohu, začal se vyžívat v laciných, nefunkčních a nedbale zpracovaných metaforách (co měl znamenat ten ležící bílý kůň, nainstalovaný dva metry od železničního přejezdu? toho taky ranila mrtvice?) a místo skutečných přesahů a katarzí sahá nejvýš k němým záběrům na moře. Oba filmy, Jelena i Leviatan, jako by byly nakvap vyrobeny konfekčně, stejné rámování, interiéry jako z ruské ikey, stejná herečka, podbarvení stejně znějícím Philipem Glassem na začátku a na konci, stejné titulky, produkce, stejná plochost... Rozdíl je v tom, že Jelena přece jen drží ještě trochu víc pohromadě, zatímco Leviatan se už úplně rozdrobil do roztěkaných, za sebou nahamstaných scén, a v tom, že je ještě nasnímaná poměrně sjednocenou a dívatelnou kamerou - především skrze ty proměny světla, ač i to je samo o sobě kýčovitě levnou a doslovnou metaforou. V Leviatanovi už bije do očí i ten nezájem o vizualitu, o intearkci kamery se snímaným, exteriérové lyrické a čím dál trapněji, násilněji vmontovávané patetické vsuvky pohledů na moře a na hory a na svítání se střídají s interiérovými záběry s otřesně nudnou, tupou, téměř televizní kamerou. Příběh nedrží pohromadě nic vnitřního, je to jen plytká, blábolivě předrmolená navršenina publicistických postřehů, zatímco v Jeleně se to banální sociální minidráma ála Mrštíkovic Maryša dá srrhnout do dvou jednoduchých vět. Čili už na Jeleně lze postřehnout v menší míře všechny nešvary, které příští snímek, Leviatana, naprosto zhůvěřile ubily, a jinak nic nového, co by takový přístup vyvážilo. Zvjagincev by potřeboval být zase úplně neznámý, aby se přestal koupat na vlně zájmu a podlézat Západu. () (méně) (více)

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Již nesourodé spojení Glassovy hudby s předlouhým záběrem na samém počátku filmu varovně předznamenává, že tematizovaná mesaliance východního a západního postihla i vlastní tvar, a zkomolila tak výpověď. Jejímu smysluplnému vyznění zde chybí kritický nadhled, tvůrčí svrchovanost a – šaldovsky řečeno „hrdinný zrak“. Režisér se zřejmě snaží – rodinným dramatem – ilustrovat staronový mýtus, který právě před sto lety aktualizovalo eurasijství: v jeho podání tedy evropské odcizení kolonizovalo úrodné nivy femininní Rusi, a v souladu s vlastní vykořeněností je nezúrodňuje a pouze z nich těží – egoisticky a neúčastně. Proměnění, poevropštění Rusové se brání sdílení a izolují se do svých futuristických světů, zdánlivě kultivovaných rájů – chladných hájemství internacionálního designu, kde panuje povšechná rutina. O nic živěji však není ani mezi rodnými plebeji, kteří pod potrhanými prapory nihilismu, v souladu s tradicemi, vyčkávají u vodky a televize na spásnou formující sílu, která nepřichází, a snaží se obnovit své „skytství“ v sídlištních potyčkách. A protože je na nich dobýt oné nepatřičně obsazené arkádie a nedostává se jim k tomu sil, pomůže – cizí – úskok (jakýsi hluboce spící trojský kůň, instinktivně probuzený zachovalým rodovým pudem). Panorama kulturního průniku, vykreslené vnitřně rozpornými obrazy, tu civilistními, onde „symbolistně“ laděnými, nadto trvale leptanými tou nepřiléhavou hudbou, pokrývající projekční plátno jakýmsi mučivým rastrem, mě skličovalo svou popisností a netázavostí. A konečně jsem měl z celku dojem anachronismu, jakési hodně znetvořené ozvěny takzvaně „módního“ odcizení šedesátých let, jen v nových kulisách. Ale svět se proměnil a otázek přibylo – a zjevně i strachu z nich. Idea zapadnictví sice přinesla Rusku mnohé, ale křísící moc zpravidla nemají ony převzaté myšlenky, ta spočívá v tom prvotním plodném zrnku. Ostatně už Berďajev tomuto proudu zpětně vytýkal nepřítomnost kosmického ducha a pokládal je „jakýsi nezdravý a nemužný vztah k Západu, jakousi nesvobodu a bezmoc pocítit, že jsme také pro samotný Západ účinnou silou.“ Jak a kde hledat to vnitřní, hluboké probuzení, to režisér nenaznačuje, ba ani se po tom netáže. Bezcestí. ()

giblma 

všechny recenze uživatele

"Poselství filmu? Lůza by se neměla množit." Nesympatičnost drtivé většiny postav (kladně působila snad jen dcera s jejím předstíraným cynismem), v kombinaci s recepční náročností snímku, totiž zřejmě byla důvodem nespokojenosti většiny publika. Mně ale vyprázdněná narace, vypiplaná statická kamera s častým přeostřováním, pomalé tempo a v neposlední řadě Jelenina uklidňující jistota a ráznost, s jakou prováděla své každodenní úkony, sedly víc než dost. Černý puntík si tedy ode mě vysloužilo totálně ignorantské publikum. Nepřetržitý šum v sále a komentáře typu: "to jako ten záběr nikdy neskončí?!" totiž rozhodně nejsou věci, které pomohou divákovu ponoření se do atmosféry. (MFF KV 2011) ()

Galerie (20)

Zajímavosti (4)

  • Scéna, ve které jde Jelena do kostela, nebyla v původním scénáři. Režisér Zvjagincev a Oleg Negin, autor scénáře, spolu vedli debatu, zda je ve filmu vůbec nutná. (Morien)
  • Andrey Smirnov si během natáčení zlomil dvě žebra při "blbnutí" se svým synem. Styděl se na place říct pravdu, tak tvrdil, že uklouzl v koupelně. (Morien)
  • Podle režiséra byl výkon Jeleny Ljadové (role Káti) tak výborný, že mu bylo líto, že její postava neměla víc scén. (Morien)

Reklama

Reklama