Zamilovaní

Zajímavý. Hlavním důvodem, proč jsem se na film kouknul bylo, že v něm hraje moje oblíbenkyně Jennifer Lawrence, která zde však byla naprosto zastíněna vynikajícím výkonem Felicity Jones. Takže místo utvrzení se v mojí platonický lásce k Jennifer jsem si našel nový prototyp ideální filmové holky - Felicity. Jestli totiž někdy byla nějaká holka ve filmu k sežrání, tak jedině ona v Like Crazy :) Na filmu samotném se mi líbila taková ta pohodovost, nenucenost a taky neklišoidnost. Prostě pokud si chcete pustit zajímavou a neprofláknutou romantiku, více co dělat... :) (10.06.2014)

Extrémně vysoká očekávání nebyla naplněna, protože snímek je sice kouzelnou, nezávislou a minimalistickou sondou do vztahu dvou poměrně sympatických postav, ale bohužel neustálé opakování motivů a ve druhé půlce poměrně zdlouhavé přešlapování na místě má za následek, že tempo a všechny prvotní klady se postupně vytrácejí a povedená poslední scéna už nemůže celkový dojem úplně napravit. Hlubší přesah nulový a je velmi pravděpodobné, že za dva či tři dny nebudete vědět, o čem to vlastně bylo. Možná vyjma banálního zjištění, že za stupidní chyby se v dnešním post-americkém světě, ve kterém si samotné Spojené státy hledají místo a svou domnělou nadřazenost si dokazují alespoň skrze dogmatické dodržovaní zkostnatělých norem a pravidel, často platí krutá daň - hlavně pokud porušíte normy ve Spojených státech. 5/10! (24.02.2012)

Tam, kde by jiní mohli přitlačit na nereálném sentimentu, přijde střih, vhození do úplně jiné situace a vlastně nový začátek jak pro diváka, tak Jacoba s Annou. Samozřejmě to však není bez emocí, ty ke vztahu patří a dokumentárně pojatá kamera je také dokáže najít, často v detailu na tváře herců. Ale není to jen o nich, kamera společně s hudbou umí dodat tu pravou atmosféru, do které sedí i řekněme minimalisticky reálné herectví Felicity Jones a Antona Yelchina. Věřil jsem jim každou minutu, ať se mi v druhé polovině jakkoliv nelíbila. Ono totiž jedno vízové pochybení a tím přerušení vztahu v té nejdůležitější chvíli dokáže udělat své. Ta cesta zpět je potom ještě těžší, přijdou myšlenky, jestli to má celé smysl a jiné vztahy, přitom v hlavě zůstává stále ona/on. Stejně těžké to potom mají noví partneři, ať se snaží jakkoliv, což je z filmu zase cítit. Závěrečný souboj pohledů a myšlenek je výborným završením, z něhož si každý divák odnese své. 75% (07.04.2023)

Ajajaj. Myšlienka vôbec nie je zlá - sám som niečo podobné zažíval, takže sa viem vcítiť do pocitov ústrednej dvojice. Ale aj napriek tomu, že Drake Doremus( to meno znie ako nejaká postava z brakového románu) natočil skutočný film bez zbytočnej nadsázky a zveličovania, chýba tomu sakramentsky veľa. A dôvod je vlastne úplne jednoduchý - až tak strašne sa to snaží emócie držať pod kontrolou, že sa odtiaľ vytrácajú. Niekedy je klišé omnoho väčšia záchrana než sa môže javiť. Pretože snaha o umeleckosť vo vzťahovke sa jednoducho nenosí. A možno aj hej, len to nemôže byť ústredný motív so všetkými odbočkami - tým myslím, že to nemôže byť vzťahova na 100% a tu jednoduche je. A na to aby som sa dozvedel, že niečo skrátka nefunguje som to pozerať nemusel. Plus každý trocha skúsený človek vie, že keď je niečo strašne komplikované, je to odsúdené na zánik. Bez rozdielu ako veľmi sa snažíme myslieť si opak. Felicity je ale krásna a Anton tiež. Mám ich rád a oni boli dôvod prečo som si to pozrel. Ďalšie plus filmu bolo že som J.Lo držal viac palce ako v akomkoľvek jej samostatnom filme. Ale tak zase raz za čas nezaškodí zhliadnuť aj takýto film. Len mám postupne pocit, že tá americká Indie škola nemá už veľmi čo ponúknuť. (11.05.2014)

Začněme tím nejokatějším: Felicity Jones je úžasná <3 Scénář je chytrej, ale ne chytrej ve smyslu, že vyžaduje chytrýho diváka, spíš naplňuje zcela filmovou příručku pro storytelling a vůbec schéma příběhu. Režie je citlivá s důrazem na perfektní herectví a silný improv mezi oběma hlavními herci. Kamera se mi zdála naprosto otravná - laciný handycam, laciné úhly, které mají navnadit dojem, že divák je na místě s herci, a tak v dialogu často půl ksichtu jednoho herce zakrývá nějaký sloup nebo něco, a při střihu na druhého herce se to opakuje. Střih je obecně prostý a bez nápadu. Hudba je v klavírních variacích pro moje ucho perfektní k daný atmosféře a scénáři. Tempo je přesně akorát, ačkoliv chybí můstky mezi jednotlivými obdobími (a přitom Doremus neváhal jednou použít zrychlovačku a jednou koláž ranních postelových pozic, což mi tedy nahrává na smeč s dotazem, proč podobné nápady neměl i u dalších časových skoků). No a pointa je podle mě skvělá! Skoro se zdá, že to není ani happyend, ale zdání často klame, že jo ;) P.S. Už chápu, proč se mi hudba tak líbila - O'Hallorana si googlím, protože jeho klavírní skladba je podle mě naprosto skvělá! (09.04.2016)