Největší přání

Tolik po ní toužíme, když ji nemáme a často si nevíme, co s ní, když ji máme. Tedy, mluvím o svobodě. Slušně natočený dokument s poměrně zdařilými paralelami z doby komunismu a současnosti. Považujte si demokracie se všemi jejími chybami. Je typickým lidským neduhem, že dokud to má, považuje to samozřejmé a prozří až po ztrátě, ať už se jedná o svobodu nebo zdraví. Olga Špátová projevila solidní cit pro nastavování protikladů. Malinko mohla ubrat v počtu mládežníků, jejichž největší přáním je udělat maturitu a dostat se vejšku. (23.09.2012)

Autorka měla při výběru protagonistů pro tento unikátní dokumentární počin šťastnou ruku. Díky tomu vznikla výjimečná podívaná, která je velkolepou oslavou života. Stáčí-li se vaše úvahy poslední dobou kolem myšlenky na sebevraždu, zajděte si do kina na Největší přání. Možná po doběhnutí závěrečných titulků uvidíte najednou věci v jiném světle. Snad by tomuto dokumentu bylo možné vytknout občasné náběhy ke kýči (především vinou zvolené hudby), ale jako celek je to odzbrojující tragikomická koláž lidských osudů, které skýtají inspirující látku k přemýšlení o našem světě a životě obecně. Nebál bych se prohlásit, že jsem lepší dokument v kinech asi neviděl. (20.09.2012)

Špátová se talentem sice nepotatila, ale to neznamená, že by byla neschopná dokumentaristka. Co lze vytknout, je místy prvoplánové hraní na city a politické odbočky. Ty jsou povrchní, nic neřeší a nic nového nepřinášejí. A do očí to bije o to více, že „proti nim“ autorka nasazuje otcův materiál z původních dvou dílů, který je v tomto ohledu ve všech ohledech působivější. V jejím podání je to prázdné tlachání (a ne není to v tom, že bychom žili v prázdné době), které zkoušce času jen těžko odolá; a tak zatímco zde použitý otcův materiál (ten je tu možná až nadužíván a stává se tak spíše obezličkou) je o náladě mladých i atmosféře doby stále vypovídající a působivý, tak z tohoto potomek Špátové za pár desítek let v případném čtvrtém dílu jen těžko něco použije. Nemá to co říci dnes a natož pak v budoucnu. Co naopak dcerce jde kromobyčejně k duhu jsou pasáže, kdy se nesnaží jít po „velkých otázkách“, ale nechá prostor osobním přáním a příběhům. V tom je silná a na to se měla soustředit především. (11.09.2013)

Možná to po vzoru prvního dílu režisérčina otce měl být radši film půlhodinový. Takhle tu máme spousty demonstrací za všechno možné a nějaké ty vyloženě klišovité záběry, což výpovědní hodnotu materiálu docela snižuje. Hodně dělá i výběr aktérů. Věznice, romská osada, kostel, těhotná kominice, skoro jsem se bál, co všechno ještě přijde. Ale celkově to není špatné, jen to mohlo být i výrazně lepší. (11.09.2013)

Tomuto dokumentu by obrovsky pomohly nůžky střihače! 80 minut je, dle mého názoru, neúnosných a zcela zbytečných. Silné momenty dokumentu jsou tak rozmělňovány banalitami a opakujícími se výpověďmi se stejnými přáními. Takže se film pohybuje v jakési sinusoidě. Nevyváženě na mne působily archivní záběry a taktéž jich bylo použito neúměrně mnoho. Jak by dokumentu prospěly nůžky a dodaly mu švih a tempo, bylo patrné ze závěrečné rapidmontáže. Celkem jsem měl pocit, že stopáž celého dokumentu byla volena jen proto, aby to vydalo na projekci v kině. Dokument by byl výborný, pokud by měl tak 40 minut. Autorka by se měla pokusit o podstatně kratší stopáž, jako TV verzi. Dle mého názoru kvalitní komentář má Fugazi. (20.09.2012)