Bitva o ostrov Saipan

Film není,až na určité pasáže,špatný a dal bych mu i čtyři hvězdičky,ale přes některé záležitosti jsem se prostě nedokázal přenést,takže jsem nakonec musel udělit jen tři.Vadila mi japonská idealizace kapitána Oby i jeho vztahů k podřízeným a civilistům,vadil mi závěrečný pochod ke kapitulaci,protože po půlročním pobytu v džungli by vojáci museli zákonitě vypadat podstatně hůře a tím nemyslím jen jejich uniformy a vadil mi taky čilý ruch mezi zajateckým táborem a japonskými vojáky,Američané zase až tak naivní nebyli.Námět byl každopádně dobrý,kdo se o tuto problematiku zajímá,vřele doporučuji knihu Hiró Onody:Moje třicetiletá válka. (03.10.2016)

Saipan. Jeden z ostrovů v Mariánského soustroví v Pacifiku. Saipan, Guam a hlavně ostrov Tinian Amíky moc zajímaly. Bylo to z nich do Japonska už jen kousek. Všechny ostrovy tedy bylo nutno dobýt obojživelným výsadkem námořní pěchoty. Na Tinianu proto vznikla obří letecká základna bombardérů B29 a za zajímovost stojí, že právě z Tinianu startovala v srpnu Enola Gay a Bockscar.... Děj filmu nás zavádí do léta roku 1944, kdy Američané začínají s vyloděním na Saipanu. Přes zuřivou obranu Japonců jsou zajištěny pláže a centrální část ostrova a zbytky japonské armády se postupně stahují do hornaté severní části ostrova. Řada důstojníků volí před svým možným zajetím čestnou smrt rituální sebevraždou a stejně tak činí i civilní obyvatelstvo, neboť je jim vojáky vylíčeno, že budou po zajetí mučeni a zabiti. Celé rodiny tak končí život is s dětmi skoky ze skal na útesy hluboko dole... Japonský kapitán Oba byl svým způsobem opravdu vyjímka, protože uvažoval trochu jinak. Americké nechápání japonské mentality však mohlo být ve filmu lépe znázorněno, protože Amíci ať už harakiri, útoky kamikadze či sebevražedné útoky zbylích jednotek, nebo jejich hromadné sebevraždy granáty skutečně nechápali. To co vidíme na Saipanu, to se odehrávalo prakticky na každém z obsazovaných ostrovů a atolů. Často ještě dlouho po dobytí ostrovů měli Američané lokální problémy s přeživšími fanatickými jednotlivci, kteří ač bez potravy a dostatku munice, dál vedli svojí dávno ztracenou válku za císaře Hirohita... A někdy i po tom, co se dozvěděli, že válka opravdu skončila. Raritou pak byl japonský pěšák Onoda, který se skrýval ve filipínské džungli do roku 1974... Koho film zaujal, doporučuji k přečtení knihy: Hiró Onoda - Moje třicetiletá válka a Šohei Ooka - Ohně na planinách. Film je bezesporu zajímavým dílem. Japonci se snažili o maximální objektivitu a jsem rám, že tu nezaznělo ono časté poválečné uctívání hrdinů... Ačkoliv nám mohl být kapitán Oba i jeho muži sympatičtí, pořád to byl jen a jen muž okupační a nesmírně kruté armády... Tři divoká manga. * * * (01.02.2014)

Mám rád filmy z druhé světové války, které nejsou prvotně ze strany Američanů a díky tomu je divákovi umožněn pohled z jiné bojující strany, který já sám považuji za velmi důležitý. Film ze strany Japonců tu již byl, Dopisy z Iwo Jimy, které byly špičkové po všech stránkách, ale tento film se nedá považovat za výborný. Ano, je zdařilý, některé scény jsou dost emotivní a v divákovi vzbudí nějaké ty emoce, ale nedostatky se zde bohužel najdou. Především mi přišlo, že byl film zpracován velice jednoduše, nezanechalo to ve mě bůhvíjaké poselství, které bych si u válečného filmu představoval. Filozofie japonské císařské armády nastolena víc než jen dobře, ale to je tak asi vše. Pohled z Američanů nedodělaný, linka s americkým kapitánem měla daleko větší potenciál, celkově mi to přišlo odsunuté na vedlejší kolej. Na druhou stranu se zde dočkáte silných momentů, bitvy jsou zpracované docela přijatelně, nahlédnete do života Japonců s tamější kulturou a zažijete i proslov Baldwina. Nejsem z toho odvařený, ale kvalitu to mělo. To filmu nesmím brát. Za mě dávám 68 % (12.11.2017)

Tak chápu, co je na tom posledniho, ale samurajskyho teda nic. To zas slováci přebrali americkej název, kterej moc chytrej není. Ale Google překladač tvrdí, že originální název je "Muž, který byl nazýván Fox: zázrak z Tichého oceánu". Mistama se sice choval dost fanaticky, jako že se nechtěl vzdát a rači chcípnout a furt ve jménu císaře a cti, ale vyšlo mu to, no. Bylo zajimavy vidět film natočenej Japoncema, ale bohužel mě to neumělo moc zaujmout. Nevim, možná to bylo i tim podělanym slovenskym dabingem. Jo, kouknul jsem se na to, ale žádnej dobrej pocit z toho nemám... (17.01.2014)

Nevím proč, ale tyhle filmy mě dojímají mnohem více než kde jaká romantická ptákovina. Člověk si po přečtení knihy Chryzantéma a meč od Ruth Benedictové a po pár letech studia Japonska připadá, že už je chápe (nechápe, ale whatever), takže přesně ví, co to pro Óbu znamenalo. Všechna ta rozhodnutí, kapitulace, „tvrdohlavost“, … U některých scén mi přebíhal mráz po zádech. Maó nádherně zahrála nenávist – když jí zabili rodinu, její výraz, ty oči! Páni, smekám! No a protože Takenouči je můj hrdina, celou dobu jsem na něm visela pohledem a užívala si ho – fousatého osmahlého, špinavého, zpoceného, zoufalého. Úžasný velitel. Další věc, co mě potěšila, že hraní Amíků bylo hraní (častokrát cizinci v japonských filmech stojí za starou bačkoru, ale tak tady si to nemohli dovolit vzhledem k tomu, že jsou tam polovinu filmu). 2. světová zase z jiného úhlu a tenhle úhel se mi líbil. Je klidně možné, že si film opět zopakuji, což u mě není zase tak častým jevem. (30.03.2014)