Il compleanno
Obsahy(1)
Tři manželské páry spojuje dávné přátelství, spokojený zabezpečený život a touha strávit společně léto v překrásném domě u moře. Nenadálý příjezd Sharyna a Diegova dospívajícího syna Davida probudí v úspěšném psychologovi Matteovi nečekaně silnou touhu, které není s to se přes všechnu svou racionalitu ubránit. Manželka Francesca, děti i ostatní přítomná společnost cítí stupňující se napětí, jehož původ jim zatím uniká. Smyslný mladík, vědom si výjimečnosti svého zjevu, si s Matteem zahrává a nevyhnutelná katastrofa je na spadení.
Italský režisér Marco Filiberti vypráví i ve svém druhém celovečerním filmu podmanivý příběh o latentní homosexualitě, v němž nadnáší palčivé otázky o svobodné volbě a důsledcích lidského konání.
(oficiální text distributora)
Recenze (31)
Neuvěřitelně silná záležitost. Současná italská kinematografie je bohužel jednou z těch, které se do veřejného povědomí nedostávají příliš často a příliš lehce a když, pak v ikonografických exemplářích různých artových kin nebo festivalů, ale ani tam nemívá primární zájem. Je to škoda, protože sledovat vývoj evropského filmu by konkrétně domácímu prostředí velmi výrazně pomohlo ke změnám k lepšímu. Ale zpět k filmu. Osobně se rozplývám nad invencí autorů, jimž důmyslná aktualizace slavného Viscontiho hitu Morte a Venezia prostě a jednoduše vyšla a rozhodně to není pouhá kopie slavného předchůdce, i když základní fabule zůstává prakticky totožná. Onen dramatický osten nepřekonatelného pnutí a zadržovaných vášní je v tomto případě dotvořen hrdinovým manželským svazkem, který se hroutí stejně rychle jako veškeré ideály kdysi vyrovnaného a úspěšného psychoterapeuta. Superlativy náležejí vynikající práci s kamerou, která si doslova hraje s atmosférou, hudebnímu komponentu i samotným hereckým představitelům (Massimo Poggio v titulní roli je maximálně přesvědčivý a maximálně přitažlivý). Kdo nepochopil, o čem je řeč, bude si muset dát repete, kdo ano, už teď ví, že se na slunné italské pobřeží znovu vrátí. ()
Nebudu popisovat znovu, co napsal rejžánek, faktem je, že zhruba do poloviny filmu taková nijaké...leč se to změnilo.-)Když je pěkný chlap ve spokojeném manželství , kterého zcela nečekaně a ze zálohy přepadne touha po mladíkovi, ten je ke všemu synem jeho kamaráda, hrozí to průšvihem.A když je to ještě ke všemu ve vile nad pláží u nádherné zátoky, v báječné Itálii,mladík je ke všemu gay, můžete se i na hlavu stavět, můžete i tajně brečet, jako to Massimo udělal, nezvítězíte nad nečekanou touhou .Ale to vítězství je vykoupené cenou nejvyšší.Nádherná kamera, skvělá hudba....drama za čtyři poctivé hvězdy. ()
Už dlouho o tomhle italském filmu vím a když ho rejzanek dal dnes do doporučených, tak jsem se konečně rozhodla, že se na něj taky podívám. Moc romantiky jsem tam sice nepostřehla, ale za to velmi hutnou atmosféru spíš psychologického drama, která byla ke konci silně intenzivní. Na ty Davidovy narozeniny jsem čekala dlouho a s přibývajícími minutami jsem už tak trochu předvídala, jak to asi tak může dopadnout. I když taková témata moc nemusím, tak jsem byla příjemně překvapená a je to druhý film s podobnou tématikou po Loggerheads, kde dávám čtyřku za velmi dobré zpracování a úžasnou hudbu, která se filmem téměř celou dobu prolínala. Herci Massomovi Poggiovi, kterého moc neznám, role Mattea sedla jak přišitá a Thyago Alves si se svou první rolí poradil taky dobře. Já nevím, takový pěkný mužský................člověk zkrátka nikdy neví. ()
Smrt v Benátkách po 40 letech? :) Nemůžu se trochu zbavit divného dojmu… no přesto tu jistý vývoj je… zatímco dříve za stejnopohlavní přitažlivost zaplatili ve filmech životem dotyční muži… Ale ani dnes se to evidentně bez tragédie neobejde :) Jen detail – Matteo není „psycholog“, ale psychiatr (psychoterapeut… psychoanalytik – jako by nějaký filmový terapeut byl jiné školy), což je přece jen trochu rozdíl… Nějak mi to připomíná Synův pokoj (http://www.csfd.cz/film/71096-synuv-pokoj/). ()
Měl jsem skutečně nutkání udělit plné hodnocení, ale nakonec jsem se rozhodl "jen" pro 4* - tento film totiž nefunguje v celém svém rozsahu a spíše než o cosi konzistentního se jedná o směsici působivých (nebojím se říci, že chvílemi dokonce až mistrovských) scén a záběrů, které postupně gradují až do epochálního závěru, který zkrátka bere dech. Paradoxně zde také platí, že méně je někdy více a minimum dialogů tedy vydá za tisíce slov - bohužel však tento způsob pojetí přichází až po první, velmi nezajímavé půlhodině, což leckterého diváka odradí... Ale kdo si počká, ten se dočká :) ()
Reklama