Play
Play
Play
Hra
Play
Play
Play
Režie:
Ruben ÖstlundScénář:
Ruben ÖstlundKamera:
Marius Dybwad BrandrudHrají:
Anas Abdirahman, Sebastian Blyckert, Yannick Diakite, Sebastian Hegmar, Abdiaziz Hilowle, Nana Manu, John Ortiz, Kevin Vaz, Johan Jonason, Axel Danielson (více)VOD (4)
Obsahy(1)
Film rekonstruuje s mrazivostí i jemným humorem skutečný případ systematického a sofistikovaného okrádání dětí skupinou jejich vrstevníků černé pleti v průběhu několika let v centru Göteborgu. (Cinemax)
Recenze (102)
Nadčasová a momentálně více než aktuální záležitost. Věřím, že kdyby Ruben Ostlund vymazal posledních 15 minut, mohl se ve Švédsku v roce 2011 ocitnout pod palbou silné kritiky. V roce 2023 si silnou kritikou tak jistý nejsem, když nám Švédsko úpí pod tíhou válek všech možných drogových gangů. Opět originální pojetí, které ale v žádném případě nenudí. Jen ta kolébka mi vrtala hlavou celou dobu a asi jsem celou zápletku s ní nepochopil, avšak jde o nedůležitou komplementaritu. Skvělé vedení mladistvých herců-neherců! ()
Ruben sa nezdá. Odťažitosť nezúšastneného pozorovateľa, ktorý sleduje celé dianie je dovedená do dokonalosti. Kamera je statická, zachytáva drobné mikropríbehy, ktoré postupne ale isto rozvíjajú veľmi nepríjemnú hru o vládu, kde je citeľný strach, úzkosť a hlavne bezmocnosť. Film podľa vzoru dokumentárnych prvkov nesúdi, len zachytáva. Postavy spĺňajú svoje úlohy v rámci celého príbehu a stávajú sa kritikou nie len imigrantskou ale aj spoločensky hodnotovou. Scény s kolískou v zásade ukazujú nezáujem o pravidlá. Akýsi výsmech varovaniam, ktoré sú opodstatnené. Skrátka typické zatváranie očí pred skutočným problémom. Liberalizmus je mierne naštiepený. Hodnotovosť stratená. Ale Ruben vychádza z toho ako víťaz. Využil nehercov. Viedol ich parádne. Nakopil silné scény a zanechal posolstvo. A život ide aj tak ďalej. ()
Asi jsem byl jedinný, který po projekci tohoto snímku zatleskal. I finské publikum bylo tímto snímkem celkem zaražené. Natočeno podle skutečné události. ()
Brilantní a skvěle natočená studie o síle konformismu. Östlund předkládá divákovi situace, které v nějaké podobě zná i spousta Čechů, jakkoli nejsou spojeny s tématem moderního přistěhovalectví. Režisér se příliš nesnaží ohledávat důvody jednání mladých vyděračů, čímž může vzbuzovat podezření z jednostranného či xenofobního způsobu myšlení. Domnívám se ale, že to není jeho cílem (jakkoli to xenofobního diváka bude v jeho stereotypech utvrzovat), myslím, že smyslem je poukázat na reálný problém spojený s kulturní apropriací a asimilací, ukázat ho tvrdě, nepřikrášleně, beze snahy někoho omlouvat. Skvělá je mimochodem i forma, jakou snímá: zpravidla ve větších celcích, v dlouhých statických záběrech, nejprve prázdných, poté zaplňovaných postavami a zase vyprazdňovaných. Kompozice jsou neobvyklé, ale efektní (a rovněž efektivní), neboť nejsou centralizované - část děje se přesouvá do okrajových oblastí záběru, aby se mohla mizanscéna v popředí teprve zaplnit, část je zase snímaná skrze odrazy ve skle apod. ()
Inu, co dodat. Psychologická věrnost je skutečně dokonalá. Kdo ky žil poblíž nějakého romského gheta se musel usmívat a zároveň trnout hrůzou při pomyšlení na své vlastní vzpomínky, z filmu jak vystřižené. Jak některá drobná zajatectví, absurdní narčení z krádeže, lži nebo napadení, která je třeba "vyřešit", mohla dopadnout a v některých případech jistě i dopadla. Je známou věci, že rasismus malých skupin obyvatel, jakoby se snažil vyvážit většinový tlak, kterému dost těžko dokážeme rozumět, protože se na nás nevztahuje: vysokou arogancí, agresivitou a brutalitou. O pomalém plíživém většinovém tlaku víme pramálo, protože se nás bytostně nedotýká: Byla jeho analýza správná? Jsou mechanismy pozitivní diskriminace nastaveny správně? Směřují účelně k rozvoji a integraci etnicky odlišných skupin? Je apriorně vstřícný a rovnoprávný přístup bezpečný? Nebo se stává prostředkem pro zneužívání základů námi definované humanity? Kdo někdy žil v Ostravě, musí se pousmát: děje so to na každém kroku, takže rodiče naváhají své děti naprosto diskriminačně poučit o tom, jak se věci mají a tím je ochránit. Ve škole paní učitelka děti pokárá, ony znejistí a jednou si to na vlastní kůži vyzkoušejí. Klíčové slovo je tedy zkušenost. Přes veškerou ve filmu zobrazovanou "multikulturalitu", zdá se že Švédsko nemá s etnicky odlišným obyvatelstvem dostatečně dlouhodobé zkušeností. Už nejsou tak docela bezpečnou zemí a myšlení jejich občanů se bude měnit. Dojde a v současnosti už dochází, ke střetům názorů, které režisér v klíčové scéně zobrazuje. Vypravěčské umění Rubena Östlunda mám tendeci přirovnat k některým Hanekeho fimům. Už podobnost Play a Funny games není náhodná (nedomnívám se, že je to autorův záměr). Jedná se o velmi podobný psychologický trik. V obou případech se projevují jako drobná nedorozumění, která se přece dají vysvětlit, jde o prostředí bezpečné země, které oběti přeceňuji: status občana, existenci práva, instituce policie etc. Psychologická klička, při níž si oběť neuvědomuje, že klame sama sebe. Že je ve skutečnosti s agresorem docela sama a že není v jeji moci se bránit. Kluci se ve filmu báli, nevěděli čeho, ale báli se, děti jsou citlivější. Odhadli situaci správně, ale zkostnatělost dospělých ji bagatelizovala, protože se nic nestalo, neobjevil se důkaz. Potřebujeme důkazy namísto intuice, to je velmi zrádné. Vyprávěním se blíží spíše Caché, nebo ještě starším Hanekeho filmům. Haneke vypráví o dome, kam si pouštíme někdy i trochu rozpačitě návštěvu. Östlund vypráví o státě, kam si pouštíme nové spoluobčany, "domu", do nějž si pouštíme další "nájemníky", o "obci", kam přibývají další naši "bližní". Nakonec si děti uvědomí, že hrály hazardní hru, jejiž pravidla neznaly. Že se pustily do dorodružství, které nemohlo nikdy dopadnout dobře (volba mezi kavárnou a navázáním komunikace s pronásledovateli), uvědomily si, že tu hru ani nedokážou hrát, protože je velmi odlišná a překvapeně se propadly se do unaveného mechanického plnění nesmyslných pokynů. Nanastala žádná vzpoura, protest, žádná odplata. Umíme my hrát hru, kterou hrajeme? () (méně) (více)
Dobrý. Cením, že to Ostlund nehrotil do extrému, je uvěřitelný a vrstevnatý. Jen to bylo prostě moc dlouhé. ()
Hra je řemeslně dobře zvládnutá. Chlapci hrají úžasně. Film je bez hudby, prakticky bez střihu a kamery a vše se soustředí pouze na scény, z kterých se film skládá. Každá scéna (obraz) má cca 10 minut, kdy se kamera prakticky nehýbe a nechává diváka přihlížet syrovosti scén. To v celku funguje, ale dialogy jsou někdy na můj vkus až moc tupé. Například scéna s revizore. Proč mu ti kluci neřekli, že je okradli? Vždyť neměli problém jít do kavárny a napráskat ty černý výtržníky. Ano, asi by jim revizor neuvěřil, ale ve scéně to prostě mělo zaznít. Stejně jako když černoši volají s mámou jednoho z chlapců. Mluví s ní asi pět minut, přičemž je jasné, že by zavěsila asi tak za 30 vteřin. Když se rozhodnou, že se bude hrát o věci všech, kluci neřeknou jediné slovo proti, přičemž se dobrovolně vystavují, že nepřijdou jen o telefon, ale o vše co mají. Tím pádem to vypadá, jak když jim na tom ani nezáleží. V tom případě se mohl Sebastian hned na začátku na skateparku otočit a říct "víte co? Nechte si ho, já jdu domů". Ve filmu, který útočí svojí přirozeností a dost se mu to daří (scéna v tramvaji nebo klikování pod mostem to dokazují) je škoda, že ho sráží takové banality. "Co čekáš, když vytáhneš mobil před pěti černochama? Doufám, že ses poučil!" ()
Bezmoc, vztek a deprese. Všechny tyto emoce mnou díky tomuto po všech stránkách propracovaném silném filmu střídavě procházely. A hlavně strach, aby se to nestalo mým dětem, aby sebou nenechaly takhle vláčet, když jim odmalička vštěpujeme moudra typu "s poctivostí nejdál dojdeš" " chovej se k druhým tak, jak chceš aby se oni chovali k tobě" "pomáhej druhým, všem co to potřebují, hlavně těm chudým, slabým, znevýhodněným" " buď laskavý, vstřícný, ochotný" "dodržuj pravidla". Jak s touhle výbavou obstát před někým, kdo všechno tohle umí použít proti nim jako zbraň, něco na co se odvolává, když se on sám chová jako hulvát. A svou sílu paradoxně čerpá i z toho, že je dítě, malé a slabé (a že i pěkně vyčůrané, to už musí každý poznat sám, čím dříve, tím lépe). Podle mě by vedle té klasické výchovy k tomu, aby z člověka byl člověk slušný, měly probíhat také kurzy hulvátství, jak se zachovat, když se dostanu do takových nepříjemných situací. Bylo strašné sledovat ty lidi, kluky, kteří chtěli v klidu prožívat každodenní věci, i radosti, jízdu tramvají, koupi bot, a jsou konfrontováni s "rušivým elementem" a naprosto neví, co si s ním počít. Stejně jako průvodčí s kolébkou. Ona je to totiž malá něžná věc, ale i když překáží, nemůžu jí přeci jen tak vyhodit z vlaku... ()
Tak trochu vlastně dokument o tom, kam to Švédové dopracovali s přehnanou tolerancí na jedné straně a s výchovou vlastních dětí na té druhé. Dost smutné, a to je film už z r. 2011 - všichni víme, kam se to od té doby posunulo. ()
Cesty jedince v lidském mraveništi jsou nevyzpytatelné. A čím větší to mraveniště je, tím větší v něm najdeme anomálie. Více takových filmů! ()
Celá první hodina se odehrává v uzavřeném prostředí (švédské světelné podzemní město, dopravní prostředek), druhá polovina pak v příměstské přírodě a na ulicích. První prostředí je pro rozvratnou činnost gangů mladistvých jako dělané, ale i to druhé mají kupodivu rovněž dobře zmáknuté. Film Rubena Östlunda je i v rámci filmů zabývajících se šikanou zcela mimořádný, a to především svojí komplexností a vytříbenou popisností nezaujatého vypravěče - včetně metonymie kolébky, která nikomu nepatří, tedy. ten, kdo se v ní narodí, a to, že se nakonec objevuje u "imigrantů", může znamenat i ještě dlaší posun ... Záverečný odkaz, že jsou i jiné hodnoty (tanec, klarinet) asi neprojde; v celkovém kontextu se nemůže jevit jinak, než jako komická vsuvka. A jaký další film Östlund natočí? Zřejmě již z prostředí segregované společnosti, v níž rodiny švédských intelektuálů a podnikatelů budou žít někde za zdí a běžný venkovní život zcela ovládnou gangy ne již dětské, ale dospělé. Zábava, sport, hra, cokoli, co děti provádějí, je vždy přípravou na budoucí "povolání", každý se usadí (jak se říká), ale usadí se jen do toho, co důvěrně poznal v dětství... Také jsem viděl svoji peněženku s doklady, jak opustila batoh a začala létat z jedné ruky do druhé, až se někde ztratila... Jansen ve svém komentáři cituje Hanse-Hermanna Hoppeho, který se sezuje z trůnu dalšího boha, náhražku Boha, demokracii. ()
.........kto chce kam....... ()
Moc hezký autentický a syrový snímek (nejen) o dětech, dokumentující život a atmosféru v centru švédského města Göteborg. Mám stále problémy s kamerou, která mi přijde prostě mrtvá, ale spoustu lidem takto zvolený styl vyprávění a postavení obrazu vyhovuje. ()
nepříjemný film o zlých věcech a pro mě nejlepší Ostlund. Hra se samozřejmě dá vnímat jako zrcadlo současné švédské společnosti, která se otevřela natolik, že jí nakonec multikulturalismus začne sžírat zevnitř a bude mít velký problém aby si to nějak narovnala (závěrečná scéna má silně kroutihlavý efekt). Taky se ovšem dá vnímat mnohem obecněji, protože děti se mezi sebou šikanují všude a nezáleží na barvě pleti ani zemi původu. Nejednou mi během sledování naskočily věci, které sem musel řešit před nedávnem ve škole svých dětí, z čehož mi nebylo vůbec dobře a o to silněji na mě Hra zapůsobila. Ostlund tady dokázal oba velké problémy spojit do jednoho (plus k tomu přidal ještě apatii většiny dospělých)¨a stvořil působivý a emočně silný mix, který si budu pamatovat ještě hodně dlouho...90% ()
Toto je naozaj dobrý film, ktorý spochybňuje naše vnímanie triedy, veku a etnickej príslušnosti. Čo oceňujem je, že režisér Östlund si trúfa pustiť sa do tejto ťažkej témy bez moralizovania či dokonca snahy ospravedlňovať to, čo imigrantský gang robí. Namiesto toho režisér zobrazuje pochmúrnu realitu, v ktorej dnes žije veľa ľudí na západe, čím spochybňuje postoj spoločnosti k týmto násilným mládežníckym gangom. Hádka, ktorá na konci vypukne medzi otcom a nejakou ženou, brilantným spôsobom zachytáva frustráciu, ktorú v súčasnosti zažíva západný svet. Bohužiaľ, to, čo film v mojich očiach znižuje, je nudná kinematografia. Chápem, že Östlund chce pôsobiť trochu umelecky, ale mne tento štýl statickej kamery moc nevyhovoval. Napriek tomu však tento film stále odporúčam. Len málo režisérov sa predsa len odváži dotknúť sa tejto témy! 7/10 ()
Afrika nepatří do Evropy, stejně jako kuna nepatří do kurníku. Věci jsou už tak nějak naučené mít své přirozené místo, které by měl člověk respektovat a nehrát si na Boha. O ničem jiném to není. ()
Ono není zrovna jednoduché, udělat sociologický film a Östlund selhává v tom, že se nesnaží jít moc do hloubky. Ukazuje sice uvěřitelné situace a jednání lidí, ale zároveň si dost vypomáhá zevšeobecněňováním a dělením na velké skupiny, což samozřejmě jde, ale v tomhle podání, tvářící se komplexněji než je, to prostě vypluje na povrch a působí to nedodělaně a nedostatečně promyšleně. Co říká Hra vám v podstatě řekne kdejaký trochu inteligentnější film o šikaně, včetně toho přehlížení ze strany dospělých atd. Nejde dál, nesnaží se o komplexní rozbor, jen artově, po stylu Ulricha Seidla, ukazuje řečené a viděné mnohde jinde. Ten styl taky funguje tak na půl. Zpočátku ně to dost chytlo, ale čím déle to trvalo, tím více mi přišlo, že to má problémy s temporytmem a to pak začne působit monotónně nehledě na to, že to má nemalý počet opravdu promyšlených scén (ve svém konceptu). Navíc krásu statické kamery vidím osobně v její statičnosti, působící dojmem, že se jedná jen o výšek z normálního běhu života, takže vždycky když se začala pohybovat, přišlo mi to spíš rušivé a ničící její záměr (až na úžasnou úvodní scénu). Není to špatný film, co chce říct tak říká dobře, ale ve všem jede na půl plynu a nakonec z něj nic moc nemám - kromě toho, že Östlund měl koule udělat záporné postavy šikanátorů (v jistém slova smyslu, občas se je to lehce snaží hájit, aby to zapadlo do toho nestranného celku) z imigrantských dětí. To se v dnešní době opravdu jen tak nevidí a celkem to cením, protože na to má koule už jen málokdo... 3* ()
Nejvtipnější na celém filmu jsou pomýlené komentáře některých diváků mluvících o filmu pouze jako o kritice multikulturalismu...člověk se u nich zasměje a k tomu si prohloubí nepříjemný pocit ze světa kolem...je to vlastně takový bonus k tomu o co Östlundovi doopravdy šlo... ()
Zaujímavý film o detských podvodníkoch s riadne premyslenými psychologickými postupmi. Tých troch mladých chalanov mi bolo úprimne ľúto, keď sa neustále viac a viac zamotávali do precízne utkanej siete somálskych detí z rodín prisťahovalcov. Len sa čudujem, že neustále boli ochotní pristúpiť na tú ich hru a nezatli sa (napr. v tej reštaurácii, kde boli v bezpečí). Smutný film, no v celkovom merítku o to smutnejší, že je to v podstate aj reflexia reality. Ruben to natočil skutočne kvalitne a v podstate bez servítky. 4* ()
Ruben Östlund _ „Tvorba tohoto klinického pozorovatele moderní západní společnosti se pohybuje na pomezí sociálně-psychologického experimentu a audiovizuálního konceptu, který – víc než co jiné – usiluje o destrukci filmu jako média divácké podívané či zábavy.“ (Procházka, Cinepur 77) Jen těžko bych hledal slova, která by lépe vystihla moji „zkušenost“ sledování zatím posledního Östlundova filmu Hra. ___ Šikana západní společnosti _ Pocit, který na diváka při sledování Hry útočí, by se nejlépe dal popsat jako kombinace naprosté apatie a frustrace. Výseky reality, které nám Östlund předkládá, nespojuje narativní motiv, který by šel jednoduše poskládat a vyjádřit. Östlundovou optikou je to spíše jakési bezčasí, které zasáhlo moderní západoevropskou společnost. Dokonce ani není jasné, kdo koho šikanuje. Je v roli agresora parta afrických přistěhovalců, která si zasedla na skupinku tří švédských chlapců, jsou to rodiny chlapců, které nemají čas na komunikaci se svými potomky, nebo je to samotný liberalismus západní společnosti, který vše dovoluje a zároveň brání udržet si vlastní identitu. Nakolik se motiv kolébky, která se opuštěná nalézá ve vlaku a pro kterou se nedaří najít majitele, může na první pohled zdát jako prvoplánový, tvoří gró celého filmu. Z krize identity, kterou v důsledku globalizace a masivního růstu přistěhovalectví, západní Evropa prožívá, je možno vinit liberální politiku, která tento stav ideově umožnila. Jako paradox se tedy může zdát, že s nosnou teorií omezení imigrace přišel zástupce nejtvrdšího jádra liberálního myšlení – Hans-Hermann Hoppe. Jeho teorie je nejlépe aplikovatelná na státy s vysokou sociální uvědomělostí, rozvinutým samosprávním systémem a vysokou životní úrovní jako je například Švédsko. V důsledku výše zmíněného se ve společnosti, nazývané jako stát, vytváří normy a instituce, které nejsou adaptibilní na nově příchozí jedince, kteří nesdílí stejný socio-kulturní základ. Proto dochází k nutným konfliktům, které jsou díky snaze společnosti demonstrovat svoji otevřenost, přetavovány do vlastní frustrace. Přesně takový pocit vzbuzuje Hra. Agresoři jsou zde tak rafinovaní, že je skoro nelze odhalit a systém natolik benevolentní, že i když jsou odhaleni, potrestání v rámci společenským konvencí není možné. Jednoduše řečeno systém, který byl v zemi po dlouhou dobu praktikován, si s tímto chováním neví a ani nemůže vědět rady. ___ Chirurgicky přesný řez _ Östlundův styl je natolik odlišný od toho, co lze vidět napříč dnešním artovým, nebo chcete-li festivalovým, filmovým spektrem, že se oprávněně nabízí otázka, jestli je Hra ještě film nebo spíše audiovizuální koncept. Östlund je někdy srovnávám s Hanekem, ale co do „filmovosti“ jako esence filmu nemůže být jejich přístup vzdálenější. Co se tématu, vzájemného (ne)porozumění si týká, lze určité styčné body spatřovat u Hanekeho filmu Kód neznámý. Oba režiséři se také vyznačují odstupem od svých filmů a vysokými nároky kladenými na diváka. Zatímco Haneke si ale se svým divákem hraje a nabízí mu široké spektrum, většinou sebereflexivních pocitů, Östlund svého diváka mučí bezvýchodností situace a zvrat nebo zrychlení děje je v jeho podání pouze abstraktní entita. Jednotlivé záběry jsou přetažené a ještě dlouho po odeznění akce musíme sledovat prostor, který si vybrala filmová kamera. Östlund používá 4k RED kamery, které mu umožňují natáčet záběry s tak vysokým rozlišením, aby s nimi poté mohl volně pracovat ve střižně. To mu umožňuje nahlížet na zobrazované s přesností vědce, který pod mikroskopem zkoumá strukturu buňky. Fabulace je vyloučená. Situace zobrazené ve filmu se zároveň zakládají na realitě a režisérových osobních zkušenostech. Únik do alibistické pozice diváka „je to jenom film“ tak není možný. Sledování Hry je velmi nepříjemný, a přesto určitým způsobem fascinující zážitek. () (méně) (více)