Michael

Jeden z těch filmů, po kterém jsem nebyla schopna slova a nejradši bych se na chvíli někam zavřela. Téma je už samo o sobě strašně silné, ale za způsob zobrazení si Markus Schleinzer zaslouží velké uznání. Mráz mnou projížděl od začátku do konce, velká síla tkví v neviděném, divák ani nechce vidět, co se děje za zavřenými dveřmi, popadnout dech má problém stejně. Na psychiku velmi těžký snímek, po skončení mi příjemně rozhodně nebylo a i přesto, že počet dialogů během filmu by divák hravě spočítal během chvilky, tak toho film vlastně dokáže říct obrovské množství. Snímek, který z paměti jen tak nedostanu a který bych navrhovala promítat povinně. Jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků za hodně dlouhou dobu. (04.06.2012)

Zralý, soustředěný a precizní debut castingového režiséra Jessicy Hausner a Michaela Hanekeho. Pověst, že se jedná o plagiát Hanekeho stylu je falešná. Schleinzer se svým mistrem nechal v mnohém poučit (prudký střih, chladná, analyzující kamera, televizní zpravodajství v podkresu), ale jde svou cestou. Zdaleka není tak chirugicky precizním patologem děje, nebojí se do něj ponořit, použít sarkasmus, více propojit události a nedělat jen úsečné hanekovské fragmenty náhody. Michael je strhujícím ponorem do abnormální normálonosti pedofila. Navzdory vyhrocenému tématu má uměřený a civilní tón, dokáže se vcítit a nemanipuluje. Hypnotický sled scén v závěru graduje a končí typickým střihem "do tempa" přesně ve chvíli, kdy končit má. Vedle Dresenovy Konečné uprostřed cesty jasný vrchol 46. ročníku MFF Karlovy Vary. (06.07.2011)

Asi jsem čekal poněkud jiné zpracování tématu, který není ve filmech vzácností, než jsem dostal. Po herecké stránce nemám co vytknout a samozřejmě motiv únosu je stále aktuální, tudíž je dobře, že ho kinematografie zohledňuje. Jenže pomalé tempo, jež pro mne postrádalo napětí, a naprosto otřesný vizuál evokující mi české TV inscenace 80. let mě otrávily. Ano, film tak připomíná spíše hraný dokument, ale ty mě v tomhle případě nebaví. Pár děsivějších momentů se našlo - cesta do lékárny, kopání jámy či lov mezi diváky, ale to pro mě bylo málo. Jakási civilnost dává filmu sílu, ale pokud máte nakoukáno, nijak vás to neohromí. Pokud se zde zmiňuje Haneke, tak ano, měl jsem podobné pocity jako z jeho Funny Games (oba filmy), co mě, na rozdíl třeba od Pianistky, rovněž nebavily. Závěr připomene, možný spoiler, Schrödingerovu kočku a nevadil mi. (23.06.2023)

Svatým Pederastem vřele posvěcená homoseksuální deviace zdaleka není jen tolik oblíbenou kratochvílí kléru. Na scestí se lehce dostanou i mnohé jejich ovečky, protože správné příklady prostě táhnou, a docela se divím, že to ještě hysteričtí parafilici a jiní pacienti z LGBT+DDPPP (Další Deviace, Psychické Poruchy a Parafílie) nenormalizovali, protože třeba v takovém starověkém Řecku to přeci bylo úpa přirozené a totálně napohodu. A kdo jiný o tom dokáže natočit citlivý a romantický sklepní film než partička z křesťansko-demagogické progresivní země s hrdou tradicí onkla Fritzla. Chvílemi sice zdlouhavě civilní a nemluvný, ovšem i tak hodně solidní a sugestivní humus, jehož největší doménou je dokonalé obsazení hlavní role. Míša Fuj(th) je prostě fascinující úchyl, toho museli hledat fuckt dlouho, a vypadá i působí jako vystřižený z obálky nejnovějšího Almanachu pederastů. Ovšem když se tu podívám na fotku režiséra, tak vám nevím, jestli si kluci prostě jen tak mile nezvizualizovali v rámci terapie své masturbační fantazie. Doporučuji k pobavení zejména hysterickým matkám v laktační psychóze, bukanýrům, jímž jejich klystýr připadá starý, a samozřejmě všem růžolícím otylým osmiletým klučinům jako memento, aby se nevzdalovali od rodičů a nikdy sami nelezli do sakristií nebo na dětské motokáry. (25.06.2023)

Po skončení filmů mi bývá různě. Někdy se směju, někdy pláču, jak to bylo hloupé a někdy ve mě film zanechá opravdu silný dojem. Tady mi k tomu silnému dojmu bylo ještě velmi těžko. Ne zdravotně, ale u srdce. Takové případy jsou sice vyjímečné, ale o to na člověka víc zapůsobí, když je vidí ve filmu, nebo si o nich přečte v novinách. Doufám, že tenhle byl můj poslední v životě. To bych si opravdu moc přál. (01.12.2014)