Stockholm East

Stockholm Östra, jak se film jmenuje v originále, znamená Stockholm Východ. Chápu, že doslovný překlad tuzemský distributor nepoužil, protože v češtině se nabízejí dvě možnosti výkladu. Proč ale nezvolil název Stockholm Východní nádraží, chápu už míň. A to, že v takovém případě neponechal název švédského originálu a světácky si vypomohl angličtinou, nechápu už vůbec... Máme se těšit, že až třeba někdy v budoucnu vznikne v Německu film o „pionýrské organizaci Třetí Říše“, nebude v Česku distribuovaný jako Hitlerjugend, ale pod názvem Hitler Youth? (12.12.2016)

Tenhle film celou dobu balancuje přesně na pomezí čtyřkového hodnocení. Nakonec ale spadne dolů, těsně před cílem. Samozřejmě mám teď na mysli konec, který mi přišel, jako z amerického a nikoliv švédského filmu. Herci jsou jinak přesvědčiví, příběh celkem taky, ale tohle celá přijde naprosto vniveč. Škoda, nedá se nic dělat, jsou na světě i horší věci, to zcela nepochybně. (21.06.2014)

„Vím, že to, co jsem tehdy poprvé k Anně cítil, nebyla láska. Byla to taková podivná sounáležitost, a ještě podivnější touha pokusit se ji zachránit. Zachránit alespoň ji…“ Jak se smířit s vlastní vinou, svědomím, výčitkami, lítostí a chybou, kterou nelze vrátit zpět? S pouhým pomyšlením na to, že jste 2 rodičům nešťastnou náhodou vzali jejich dítě? Divák zdánlivě nevinnou, vlastně oboustrannou terapii a onu sounáležitost chápe, ale je mu jasné, že to jednou praskne. A pak nastane problém. Naladit se na hlavní postavy není těžké, do jisté míry se jim dá i porozumět. Problém ovšem je, že místy to nepůsobí zrovna uvěřitelně. A ten „hollywoodský nádech“ se projeví zejména k závěru, který je skoro až trapně jednoduchý a předvídatelný (opravdu produkce ze Skandinávie?). A ta pachuť mě nutí dát pouze lepší 3*. „Když poznáš pravdu, osvobodíš se. Nestojí to někde? Zní to tak jednoduše. Jako by něco někdy bylo tak jednoduché. Já i Anna jsme skrývali každý svou pravdu. Ta její byla o dítěti, které v ní rostlo. A moje lež zas rostla ve mně.“ (16.01.2022)

Asi SPOILER. O den dříve jsem viděla film, kdy se hlavní hrdinka celou dobu chystá spolykat prášky. Když si to rozmyslí a rozhodne se, že to vydrží, zasáhne ji na ulici náhodná kulka. Tady na tak drsný konec odvahu neměli, ale mně by se tedy sem o něco více hodil, než k tomu včerejšímu filmu. Tam by kapka naděje naopak neškodila. (12.05.2012)

Poctivá deprese, kupodivu lehce protkaná optimistickou linkou. Ale nebyli by to Švédi, aby i ta neměla mrazivý podtón. Nedovedu posoudit, jestli je příběh realistický, nebo kompletně vycucaný z prstu, ale nedá se mu upřít podmanivost a osudovost. Smutná tvář Iben Hjejle mě dostala skoro okamžitě. Pak už jsem střídavě trnul strachy a střídavě se nechal unášet obrovskou pocitovostí snímku. Skandinávcům tohlež klišé budu z ruky zobat asi pokaždé, a ještě si hlasitě řeknu o přídavek. Na vysoký nadprůměr vytáhla film dvojice protagonistů. (10.01.2013)