Soukromý vesmír

Jednoznačně největším problémem Soukromého vesmíru je jeho délka, zkratkovitost, kdy se X let života jedné rodiny shrnulo do cca hodiny a půl, přičemž toho v něm (divákovi) dost chybí. Naopak ty historické/politické události tam spíš přebývají, a to „nenápadné“ káravé poukazování na Gotta jako člověka, jehož hvězda září za každého režimu, mi přišlo úplně mimo (resp. ať se tomuhle tématu klidně někdo věnuje, ale v jiném dokumentu). A postupně stále větší zaměřování se na syna Honzu na úkor zbytku rodiny mi taky nepřišlo jako úplně nejšťastnější řešení (a že by mě bavilo se koukat na nevybouřeného, nevyrovnaného a nevychovaného spratka, který pořád nesouvisle mele něco o svobodě, to by se úplně říct nedalo). Jinak nápad s těmi deníky je fajn, ale víc než 3* si tenhle dokument nezaslouží. „Jana to nějak dlouho nedostala…“ (02.03.2013)

[Cinematik 2014] Boyhood Heleny Třeštíkové (mimochodom, videla ho dva razy a údajne bola z neho absolútne nadšená), ktorý ohromuje neplánovanou náhodnosťou konceptu a zhrnutím všetkého do prostých 83 minút výsledného materiálu. Navyše funguje aj v druhom pláne ako podnetný kontemplatívny zážitok povzbudzujúci ku komplexnejšiemu zamysleniu sa nad dobovým a politickým kontextom. 80% (14.09.2014)

Stojí za to vidět 1x, ale podruhé bych si to nepustila. Ze snímku je patrné, že je za ním hodně práce, vydané energie a úsilí. Jenže riziko časosběrných dokumentů je, že život lidí nepřinese vůbec nic mimořádného, na co by dnes náročný divák rozmazlený širokou, pestrou tvorbou celosvětové kinematografie reagoval nadšeně. Husákovy děti zavzpomínají na atmosféru z mládí. Ale co tam dělá Gott, to nechápu. Materiálu bylo asi málo, tak ho autorka nastavila záběry z doby, aby tak z nudy vykřesala co nejvíc pro komerční úspěch. Nejlepší na celém filmu jsou ty deníky samotné. Kdyby vyšly knižně, to by bylo originálnější. Taky nechápu, jestli je film příběh o synovi Honzovi, který evidentně v pozdějším anarchistickovyhulenym věku o nějaké natáčení nestojí, a vypadá to, že tedy svolí na základě řečí rodičů typu: ,,tak tam něco řekni, přece to nebudeš kazit, když už toho maj natočenýho o nás tolik.“ Stejně pak mě dostalo, že si rodina zpívá happy birhtday k narozeninám (?). Film chápu jako reklamu na kámoše Třeštíkovic rodiny. Název měl být happy familly. (29.11.2012)

Po Marcele, Reném a Katce přichází tahle rodinka, která už bohužel není tak zajímavá, jako předchozí persony. Ale Helence to vyčítat nemůžeme a ani ona nemůže být zklamaná - už tak měla na výběr lidí až moc velké "štěstí". Soukromý vesmír "deníkově" popisuje život manželů, kteří prošli sametovou revolucí, měli tři děti, přičemž jejich první - syn Honza - se postupně stává osou celého dokumentu, ale Třeštíková poté stále těkavě ubíhá k rodině. Je to takové lehce nekonzistentní, přesto v jistém slova smyslu zajímavé. (28.02.2013)

Třeštíkové už zřejmě došly atraktivní pokusné subjekty. Nebýt toho, že se z nejstaršího syna stal zhulený "anarchista", což poskytlo trochu úsměvného materiálu, šlo by o naprosto obyčejnou rodinu (na tom samozřejmě není nic špatného, ale ani nic, co by stálo za pozornost/výrobu filmu). Před rokem 1990 je navíc jen minimum filmového materiálu, většinou jen fotografie a čtené deníky. Chápu, že předem nevíte, z kterých pokusných subjektů se vyklube něco atraktivního, ale právě proto jich mám roztočit hodně a pak zajímavé (např. Marcelu) zveřejnit, nezajímavé (např. rodinu Kettnerovu) zahodit. Nevím, co má ještě Helena v šuplíku, ale pokud toto je to nejlepší ze zbytku, ať ty ostatní v tom šuplíku radši nechá. (01.03.2013)