Velká nádhera

Fellini pro nové tisíciletí aneb óda na Řím a život místní smetánky zaobalený do portrétu starého seladóna, který bilancuje vlastní život a současně zpřítomňuje otázky po podstatě umělecké tvorby, autorské osobitosti i víry. "Velká nádhera" svým stylem na hraně podobenství, snu a magického realismu nevyhnutelně evokuje Felliniho klasiky "Sladký život", "Osm a půl" a "Řím", ale v žádném případ není jen jejich kopií či plagiátem. Prostě jen ve stejném duchu pojednává o totožných tématech, nicméně s ohledem na věk a misantropickou náturu hlavního hrdiny se zaměřuje na odlišné prvky a hodnoty. (27.06.2013)

„È solo un trucco.“ Sorrentino navazuje tam, kde Fellini skončil. Výměna pohledů mezi Jepem a dívkami z klášterní školy, oddělenými od hrdiny mříží, nápadně připomíná závěr Sladkého života. Zatímco ale Marcello do světa římské smetánky teprve pronikal, Jep Gambardella již pronikl, prozkoumal a (pozdě) pochopil, že autentický život se odehrává na druhé straně. Na druhé straně nejen ve smyslu prostorovém, ale i časovém – útočiště před všeprostupující prázdnotou hrdinovi skýtají vzpomínky na dětství, kdy ještě nevěděl, kdy teprve poznával. Jestliže jej jeho flâneurovské bloudění, jehož jsme svědky, něco naučí, pak skutečnosti, že sami sebe a svůj vlastní příběh popřít nemůžeme. ___ Nikoli přímá konfrontace s náboženskými symboly, ale setkání s nevinností (dívky, líbající se milenci) a s plynoucím časem (časosběrný fotografický projekt), krátká nahlédnutí do reality, která je stejně prchavá jako krása nebo láska, jsou duchovně nejhodnotnějšími okamžiky Jepovy profánní existence. Pár vteřin trvající střetnutí Fanny Ardant, která si s sebou elegantně nese postavy ze všech filmů, v nichž kdy hrála, vydá za hodinovou návštěvu kostela. Během těchto momentů si Jepe snad uvědomuje, že možná zná každého a může se dostat kamkoli, ale že pro něj přesto zůstávají hodnoty těžko dosažitelné, o něž má smysl usilovat. ___ Velká nádhera je filmem doby a společnosti bez narativního potenciálu. Veškeré příběhy již byly odvyprávěny, zbývá jen cyklické přehrávání známých situací, mechanické obměňování herců, rolí a rekvizit. Všechno, pohřeb nevyjímaje, je pouze performance. Čas a pohyb se staly irelevantními. Sorrentino přesto dokázal natočit o světě popírajícím dvě základní charakteristiky kinematografie film pulzující životem. Byť jde o život, který nemá směr. ___ Díky neustávajícímu pohybu kamery, překvapujícímu střídání typů záběrů (různé druhy jejich návaznosti by vydaly na samostatný rozbor), vsazování nečekaných objektů do mizanscény a živému soundtracku, který nedělá rozdíly mezi Bizetem a italským popem, nepřestává Velká nádhera plynout a nedovolí vám odejít z kina, dokud skutečně nedozní poslední tón. Teprve poté můžete zpracováváním naznačených myšlenek začít vyplňovat prázdný prostor, který před vámi byl rozprostřen. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, Sandiego (30.10.2013)

Sorrentino začíná snímek opulentní taneční sekvencí, kterou perfektně nasnímal jeho dvorní kameraman Luca Bigazzi. Akční střih a skvěle vybraný remix Far L'Amore na vás okamžitě přenesou energii z místa, kde postavy „živočišně“ paří. Podkres k filmu je díky geniální kombinací taneční (italské a španělské dance mixy!), orchestrální a sakrální hudby nejnabitějším soundtrackem posledních let./// Velká nádhera je o všem i ničem a o nic v ní nejde, pokud se vážněji zamyslíme. Sorrentino nabízí život s nádechem snů či magického realismu (žirafa, ptáci). Slovní přestřelky v hbité italštině přestárlé smetánky v čele s bohémem Jepem nelze z titulků během jednoho zhlédnutí učíst, film však jako kdyby tím signalizoval, že život je rychlý, pomíjivý a mnoho z něj mineme a nestihneme. Režisérovi se podařilo zachytit fotogeničnost Říma, jeho noční atmosféru a okouzlující památky, radost ze života, jiskřivost dialogů, pozérství. A hlavně vše propojil skutečně vtipnými vtipy, jimž vévodí 104letá jeptiška, která ujíždí jen na koříncích. [MFF KV, Oko] (13.04.2015)

Audiovizuální nálož roku. Film, u kterého bohatě stačí pouze povrch, aby si ho vnímavý člověk dokonale užil (navíc do hloubky to stejně beztak příliš nejde - a to není výtka, spíše naopak, sám Sorrentino řekl, že je to v podstatě velmi jednoduchý film...celou dobu mě napadalo, že je to o ničem a zároveň o všem. Ale kolik je filmů, které jsou o ničem a kolik o všem? A jsme u toho.). Někdo, kdo natočí něco, co alespoň v první půlhodině působí jako naprosto neuvěřitelné zjevení (než si na to divák s vytřeštěnýma očima a celým tělem rozechvělým výtečnou hudbou pomalu zvykne), si zaslouží všechen respekt a titul jednoho z nejlepších současných (nejen) evropských filmařů. Sorrentino jím je (jeho naprostá suverenita snese srovnání snad jenom s P.T. Andersonem). Snad nejvíce mě ovšem překvapilo zcela nečekané množství skvělého a vkusného humoru. Tak dobře a upřímně jsem se v kině už dlouho nezasmál. Navíc klasicky výborný Servillo a jeho dikce (jasně, není to Mastroianni - jo, porovnávám neporovnatelné, ale já s tím srovnáváním Felliniho a Sorrentina nezačal :). Po slabém This is must be the place se s La Grande Bellezza vrátil na vrchol. Nemám ten výraz rád, ale řekl bych, že podle celkového feelingu samotného filmu i kolem něj máme před sebou něco jako "instant classic". Nezbývá než doufat, že tento rejža odolá vábení hollywoodských dolarů a bude i nadále tvořit v Evropě. (08.07.2013)

Okouzlen krásami Říma i ženského těla obchází stárnoucí spisovatel známé ulice a místa, potkává známé tváře, je přesycen všedností a přece v ní nachází nitky nevšenosti.Ten ironický okrývač nevlídné pravdy mě začal bavit hned na začátku. Pokud se chci v současnosti podívat na zajímavý film, vyberu si Paola Sorrentina, zatím mě nikdy nezklamal. Jeho způsob vyprávění připomíná trochu Tarkovského a Godarda, ale oprvadu jen připomíná. Má vlastní způsob vyjádření, kterému bytostně rozumím, používá mluvu, která je mi vlastní. Opravdu veliká nádhera!! (15.07.2017)