Režie:
Paolo SorrentinoKamera:
Luca BigazziHudba:
Lele MarchitelliHrají:
Toni Servillo, Sabrina Ferilli, Carlo Verdone, Carlo Buccirosso, Isabella Ferrari, Giorgio Pasotti, Franco Graziosi, Serena Grandi, Luca Marinelli (více)Obsahy(1)
Po obrazově i hudebně atraktivní road-movie Tady to musí být (2011) sahá Sorrentino po osvědčených prostředcích svého jedinečného filmového stylu a opět přináší vizuálně podmanivé komediální drama o hledání smyslu vlastní existence a smíření se s věčně plynoucím časem a stárnoucím tělem. Příběh stárnoucího spisovatele a novináře Jepa zasazuje Sorrentino do prostředí "třpytivé" vysoké smetánky podmanivého Říma a po vzoru filmových velikánů Federica Felliniho a Michelangela Antonioniho podává kritiku současné společnosti, žijící v povrchnosti, přetvářce a zaslepenosti. Zoufalý Babylon zbohatlíků, politiků, zločinců, filmových hvězd, umělců, intelektuálů, ale i komplikovaných i nestálých vztahů ožívá v starověkých budovách a gigantických vilách Říma a sledujeme ho očima rozčarovaného Jepa, věčně se utápějícího v poháru gin tonicu a ve víru nekonečných party. A nad tím vším stojí Řím jako krásná, avšak mrtvá diva. (Film Europe)
(více)Videa (3)
Recenze (503)
|| Scenár: Paolo Sorrentino, Umberto Contarello / Príbeh: Paolo Sorrentino | Hudba: Lele Marchitelli | Distribúcia: Medusa Film | Štúdio: Indigo Film, Medusa Film, Babe Films, Pathé | Rozpočet: 9,2 miliónov € | Tržby: 23,712,400 $ || Hlavná postava Jepa: "Hľadal som veľkú nádheru, ale nenašiel som ju." V tomto filme sa to nepodarilo ani mne, a to hlavne čo sa obsahovej stránky týka. Celé to na mňa pôsobilo ako starecká depresia, ktorá je za 140 minút schopná zo seba vyžmíkať len veľmi málo dobrých monológov a dialógov. Myšlienka prepásnutého, emočne prázdneho mestského života tu už bola niekoľkokrát. Jediný dôvod, kôli ktorému som to dopozeral, bola nepopierateľne geniálna kamera a krásne scenérie. Žena narážajúca do steny je pre mňa najrozporuplnejšiou scénou tohtoročnej abstraktnej tvorby. A vlastne aj celý film. Luca Bigazzi! 40% | HD, PortaPro, ITA DTS | ()
Pokud bych si Velkou nádheru sledovala na obrazovce počítače, asi bych ji před závěrečnými titulky vypnula. Ucelený příběh v ní totiž člověk nenalezne a po většinu stopáže tak nejde o to, co se stane, ale o to, jak to Sorrentino natočil. Zatímco Flaubertovi se tedy napsat knihu o ničem nepodařilo, Sorrentino film (téměř) o ničem stvořil a povedlo se mu ho udělat tak audiovizuálně nádherný, tak vtipný a tak zajímavě prezentující odlišné typy osobností, že v kině tato dvou a půlhodinová procházka Římem působí úchvatně. ()
Sžíravá kritika povrchní společnosti, konzumního způsobu života, neschopnosti naslouchat (druhým) resp. neukojitelné touze plkat za každou cenu, důležitosti kořínků resp. kořenů a (pozdní) hledání sebe sama, to vše zasazeno do pulzujícího Říma, kde den nekončí západem slunce, ale naopak začíná, alespoň tedy pro hlavního hrdinu Jepa Gambardellu a jeho přátele resp. noční parťáky. Pozor, nejde však o žádnou filmařskou prvoplánovou manýru sebestředného režiséra a už vůbec ne vyprázdněnou povrchní pózu.Vnímavě odpozorované, nekompromisní, zároveň však s nadhledem a potřebnou sebereflexí odvyprávěné, hravé, s velkým přehledem a citem zahrané, laciných gest prosté, v nejednom případě humorně glosující, umně střídající ironii, sarkasmus, cynismus s upřímností, (audio)vizuálně opojné a navracející se k samotné původní podstatě (myšlence), tj; velké plátno resp. návštěva kina (milou) povinností. La grande bellezza je snímek, který si sice musí prožít každý sám za sebe, ale zároveň zasluhuje (festivalovou) atmosféru podobně naladěných resp. smýšlejících vnímavých diváků, přičemž osobně bych se nezlobil, shlédnout jej z nočního osvětleného Piazza del Campidoglio promítaném na provizorně nainstalované velké plátno Palazzo Senatorio. Tím nechci nijak snižovat tu přátelskou atmosféru kina Aero, včetně útulného bárku, kde se snímek následně příjemně v hlavě dohrává a rozebírá. [Obavy z přepálené stopáže byly naprosto lichými. Nejsem si vědom jediné nadbytečné scény a naopak bych min další hodinu „Velké Nádhery“ přivítal. Pokud mě i (brzká) opakovaná projekce v tomto utvrdí, o čemž momentálně nepochybuji, soukromá filmová topka po delší odmlce dozná změn. V případě té režisérské resp. herecké, se tomu děje právě teď a pokud by byla k mání i ta kameramanská, dá se lehce odhadnout, kdo by okupoval první příčky. Tolik k samotnému technickému zpracování snímku]. 100% s dovětkem, podobnost s Felliniho Sladkým životem resp. 8+1/2 není náhodná, přesto “stejné a přece tak jiné”. Edit: po třetí (kino)projekci nemám výhrad. Ten film zraje. Po té naplánované čtvrté (v rámci holešovického adventu Bio Oko) si stejně jako Rob Roy dáme s filmem několikaletou pauzu. ()
Moje první setkání s režijní tvorbou Paola Sorrentina snad nemohlo dopadnout hůře. Jistě, bylo by zcela správné vinit v první řadě sebe - pod vlivem pověsti, která tento film provázela, a opakovaném zhlédnutí traileru, který mě naplnil nadšením, jsem v sobě nechával zrát po řadu dní touhu tento film vidět, protože jsem chtěl v sobě na maximum vybudit svou natěšenost a divácké očekávání. Já jsem doslova prahnul po tom, aby VELKÁ NÁDHERA byla minimálně mým diváckým zážitkem tohoto podzimu, když už ne roku, ale mnohem spíše jsem si pravděpodobně vysnil, aby to byl můj nový oblíbený film číslo jedna, který mě odnese někam do vzletných výšin, kde umřu při filmovém orgasmu. Protože - ó ano, nikdy jsem se tím netajil - už dlouho chovám náklonnost k tomuto typu filmařiny, kterému se v lepších kruzích říká "ušlechtilá nuda" či "přeartované nic" (intelektuálně prostší diváci to potom prostě jenom prospí jako "nekonečnou nudu"). Ale já právě proto viním pouze a jedině Sorentina (není to jediný paradox, s nímž k tomuto filmu přistupuji, viz dále), že přivedl do kin film, který se tolik častuje odpornými klišé typu "vizuálně podmanivý" či "sžíravě kritický". Nic není více daleko od pravdy - osobně asi rozumím lidem, kterým se tento film líbí a kteří ho vynáší do nebes jako něco nového, velkého a krásného - ale nikdo mi nevymluví, že je to jen proto, že ho ve skutečnosti nepochopili. Osobně tento film shledávám jako ubohý, nepatřičný a umělecky nicotný. VELKÁ NÁDHERA je jako novodobé funkcionalistické vily, které u českých zbohatlíků nahradily předchozí éru podnikatelského baroka - je to jen efektní epigon, který si zručně vybírá z minulosti to osvědčené, aby s tím oslňoval i v současnosti. Že se tak děje strašné násilí je nabíledni, přesto je podobnost s Fellinim a Antonionim zmiňována dokonce jako Sorrentinova přednost - ach! Snad lze říci, že všechno pozitivní, co se o tomto filmu napsalo, by platilo, kdyby byl natočen o 50 let dříve. Takto je to jen nabubřelý a manýristický anachronismus. Nebo nejdelší reklama na Martini, která byla kdy natočena, chcete-li. Jep Gambardella v jedné scéně říká: "To nejdůležitější, co jsem zjistil po dovršení 65 let, bylo to, že už nemůžu plýtvat časem na věci, které nechci dělat." Myslím, že to dokonale vystihuje můj postoj k tomuto filmu, jen jsem se k němu propracoval o 36 let dříve - jsem příliš starý na to, abych chtěl znovu vidět tento film. VELKÁ NÁDHERA vás přiblíží o 141 minut k vaší smrti, aniž by vám za to dala víc než to Flaubertovo NIC, které Jep opakovaně zmiňuje. Dávám tři hvězdy, a to právě proto, že se mi film nesmírně líbil (to je ten druhý paradox, tak trochu v duchu Tertullianova výroku "Credo quia absurdum", ale to by bylo hodně na dlouho). Dlouho jsem nevycházel z kina tak vnitřně zklamaný filmem, který by se mi tolik líbil (sic!). UPDATE 19. 12. 2014 - Po druhém zhlédnutí zvyšuji původní hodnocení na maximum, film mi nově vyloženě sedl a velmi se mi líbil. Překvapeně jsem seznal, jak chytrý a zábavný film to je - velmi se mi líbí, jak si film třeba utahuje z moderní povrchnosti, vyprázdněnosti, moderního umění, pseudointelektuálů, apod. Současně je zde skládán mimořádně působivý hold krásám Říma - do tohoto města se po zhlédnutí VELKÉ NÁDHERY nejde nezamilovat. Och, jak mi najednou Praha přijde ve srovnání s Římem šedá, nezajímá, provinční, a... vyloženě antiestetická. Báječný film s nádherným soundtrackem, který už měsíce poslouchám pořád dokola, a ne a ne se omrzet. () (méně) (více)
Nevím proč, ale tenhle film na mě působí mrtvě, neživotně. Přitom já ulítávám na metafilmech, které se obracejí do minulosti a historie kinematografie, když mi přijdou povedené. Navíc Fellinoho mám moc rád a Dolce Vita od něj úplně nejradši. Ale tohle je jenom zastydlá, řemeslně slušná z nouze ctnost, co se mi snaží vetřít do přízně líbivými obrázky. Fakt že ne, po hodině už to jenom nudí. Navíc se Sorrentino, stejně jako v minulém Tady to musí být, snaží dát velmi okázale "návod na život", což mi přišlo svou polopatičností až trapné. (A Fellini to nikdy nedělal - vůbec si, a můžete to nazvat mojí namyšleností, myslím, že Sorrentino Felliniho moc nepochopil. Fellini nebyl artový kýčař, co záměrně natahuje filmy a utápí se v jejich sebou nabízené kráse.) ()
Galerie (40)
Zajímavosti (7)
- Pôvodná verzia filmu mala pred zostrihaním až 190 minút. (MikaelSVK)
- Film je venovaný pamiatke slávneho talianskeho hráča rugby a tiež novinára Giuseppe D'Avanza - dobrého priateľa režiséra Paola Sorrentina, ktorý zomrel počas produkcie filmu. (MikaelSVK)
- Snímek získal v roce 2013 v Berlíně Evropskou filmovou cenu, tzv. "evropského Oscara", pro nejlepší film, nejlepší režii pro Paola Sorrentina, nejlepší mužský herecký výkon pro Toniho Servilla a nejlepší střih pro Cristiana Travaglioliho. (trojúhelník)
Reklama