Velká nádhera

„È solo un trucco.“ Sorrentino navazuje tam, kde Fellini skončil. Výměna pohledů mezi Jepem a dívkami z klášterní školy, oddělenými od hrdiny mříží, nápadně připomíná závěr Sladkého života. Zatímco ale Marcello do světa římské smetánky teprve pronikal, Jep Gambardella již pronikl, prozkoumal a (pozdě) pochopil, že autentický život se odehrává na druhé straně. Na druhé straně nejen ve smyslu prostorovém, ale i časovém – útočiště před všeprostupující prázdnotou hrdinovi skýtají vzpomínky na dětství, kdy ještě nevěděl, kdy teprve poznával. Jestliže jej jeho flâneurovské bloudění, jehož jsme svědky, něco naučí, pak skutečnosti, že sami sebe a svůj vlastní příběh popřít nemůžeme. ___ Nikoli přímá konfrontace s náboženskými symboly, ale setkání s nevinností (dívky, líbající se milenci) a s plynoucím časem (časosběrný fotografický projekt), krátká nahlédnutí do reality, která je stejně prchavá jako krása nebo láska, jsou duchovně nejhodnotnějšími okamžiky Jepovy profánní existence. Pár vteřin trvající střetnutí Fanny Ardant, která si s sebou elegantně nese postavy ze všech filmů, v nichž kdy hrála, vydá za hodinovou návštěvu kostela. Během těchto momentů si Jepe snad uvědomuje, že možná zná každého a může se dostat kamkoli, ale že pro něj přesto zůstávají hodnoty těžko dosažitelné, o něž má smysl usilovat. ___ Velká nádhera je filmem doby a společnosti bez narativního potenciálu. Veškeré příběhy již byly odvyprávěny, zbývá jen cyklické přehrávání známých situací, mechanické obměňování herců, rolí a rekvizit. Všechno, pohřeb nevyjímaje, je pouze performance. Čas a pohyb se staly irelevantními. Sorrentino přesto dokázal natočit o světě popírajícím dvě základní charakteristiky kinematografie film pulzující životem. Byť jde o život, který nemá směr. ___ Díky neustávajícímu pohybu kamery, překvapujícímu střídání typů záběrů (různé druhy jejich návaznosti by vydaly na samostatný rozbor), vsazování nečekaných objektů do mizanscény a živému soundtracku, který nedělá rozdíly mezi Bizetem a italským popem, nepřestává Velká nádhera plynout a nedovolí vám odejít z kina, dokud skutečně nedozní poslední tón. Teprve poté můžete zpracováváním naznačených myšlenek začít vyplňovat prázdný prostor, který před vámi byl rozprostřen. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, Sandiego (30.10.2013)

Audiovizuální nálož roku. Film, u kterého bohatě stačí pouze povrch, aby si ho vnímavý člověk dokonale užil (navíc do hloubky to stejně beztak příliš nejde - a to není výtka, spíše naopak, sám Sorrentino řekl, že je to v podstatě velmi jednoduchý film...celou dobu mě napadalo, že je to o ničem a zároveň o všem. Ale kolik je filmů, které jsou o ničem a kolik o všem? A jsme u toho.). Někdo, kdo natočí něco, co alespoň v první půlhodině působí jako naprosto neuvěřitelné zjevení (než si na to divák s vytřeštěnýma očima a celým tělem rozechvělým výtečnou hudbou pomalu zvykne), si zaslouží všechen respekt a titul jednoho z nejlepších současných (nejen) evropských filmařů. Sorrentino jím je (jeho naprostá suverenita snese srovnání snad jenom s P.T. Andersonem). Snad nejvíce mě ovšem překvapilo zcela nečekané množství skvělého a vkusného humoru. Tak dobře a upřímně jsem se v kině už dlouho nezasmál. Navíc klasicky výborný Servillo a jeho dikce (jasně, není to Mastroianni - jo, porovnávám neporovnatelné, ale já s tím srovnáváním Felliniho a Sorrentina nezačal :). Po slabém This is must be the place se s La Grande Bellezza vrátil na vrchol. Nemám ten výraz rád, ale řekl bych, že podle celkového feelingu samotného filmu i kolem něj máme před sebou něco jako "instant classic". Nezbývá než doufat, že tento rejža odolá vábení hollywoodských dolarů a bude i nadále tvořit v Evropě. (08.07.2013)

Krize jako póza, krása jako jediný princip výstavby. Někdy to funguje báječně (úvod a závěr), jindy je to prázdné, ostentativní, zbytečně výřečné a křečovitě teatrální. I kousavá ironie vychází tak nějak napůl. Sorrentino je výtečný inscenátor, ideu nostalgického hrdiny v krizi ale na rozdíl od niterně prožitých a v každém akordu přesných Felliniho "římských fresek" realizuje mnohem méně přesvědčivě, o to však polopatičtěji a křiklavěji. Film, který si hraje na klasiku stejně jako si hrdina hraje na blaženého světáka. Sorrentino už natočil o řád lepší, byť méně přítulné věci. (02.07.2013)

Zcela jistě je Velká nádhera vizuální skvost, kde mně jedna projekce určitě nestačí. Jen mám trochu ambivalentní pocity z faktu, že po té příběhové stránce se mně pod kůži nedostal na 100% a to je moc velká škoda. Možná, že kratší stopáž bych při tak hutném filmovém zážitku tentokrát přivítala. Ale uvidím při druhé projekci někdy v budoucnu. Ovšem Toni Servillo byla určitě správná volba pro stárnoucího spisovatele Jepa s jeho úvahami o životě a lidech s kterými přišel do styku a to všechno v jedinečné a neopakovatelné atmosféře, jakou jsem dlouho nezažila. (28.11.2013)

Už to tady bylo. Velká nádhera je zcela zřetelný hold proslulému Felliniho snímku Sladký život a srovnání s tímhle kouskem se přímo nabízí a přinutilo mě po letech se k Felliniho nejspíš nejslavnějšímu snímku vrátit. Paola Sorrentiniho považuju za nejlepšího současného italského režiséra, který dokáže s obrazem a herci vykouzlit fantastické zážitky. Pokud jde o formu, tam myslím si Felliniho spolehlivě překonal, v tom je totiž Sorentino opravdu brilantní, pokud jde o obsah, tam pro změnu Fellini spolehlivě porazil Sorrentina. Viděl jsem krásně nasnímané obrázky, viděl jsem dekadentní scény ze života dnešních italských intelektuálů i těch, co si na ně snaživě hrají, ale celkově netuším, co mi vlastně Sorrentino chtěl sdělit. Oceňuju soundtrack a písničku Far l'amore jsem si doma opakovaně pouštěl a užíval, scény z párty pak působí jako skvělý videoklip k písničce, ale při sledování filmu jsem se spíš nudil a výsledných 50 % celkového dojmu a slaboučké 3* představují tak nějak kompromis ve vztahu k dílu, se kterým si, upřímně řečeno, nevím rady. Paolo Sorrentino umí mnohem líp a když chce, dokáže i něco sdělovat. Tady se mu to v mém případě nepovedlo... (25.12.2014)