Režie:
Paolo SorrentinoKamera:
Luca BigazziHudba:
Lele MarchitelliHrají:
Toni Servillo, Sabrina Ferilli, Carlo Verdone, Carlo Buccirosso, Isabella Ferrari, Giorgio Pasotti, Franco Graziosi, Serena Grandi, Luca Marinelli (více)Obsahy(1)
Po obrazově i hudebně atraktivní road-movie Tady to musí být (2011) sahá Sorrentino po osvědčených prostředcích svého jedinečného filmového stylu a opět přináší vizuálně podmanivé komediální drama o hledání smyslu vlastní existence a smíření se s věčně plynoucím časem a stárnoucím tělem. Příběh stárnoucího spisovatele a novináře Jepa zasazuje Sorrentino do prostředí "třpytivé" vysoké smetánky podmanivého Říma a po vzoru filmových velikánů Federica Felliniho a Michelangela Antonioniho podává kritiku současné společnosti, žijící v povrchnosti, přetvářce a zaslepenosti. Zoufalý Babylon zbohatlíků, politiků, zločinců, filmových hvězd, umělců, intelektuálů, ale i komplikovaných i nestálých vztahů ožívá v starověkých budovách a gigantických vilách Říma a sledujeme ho očima rozčarovaného Jepa, věčně se utápějícího v poháru gin tonicu a ve víru nekonečných party. A nad tím vším stojí Řím jako krásná, avšak mrtvá diva. (Film Europe)
(více)Videa (3)
Recenze (504)
Grande Paolo. Velká nádhera ve Velkém sále. Nemá to sice živelnost a dravost Božského (až na tu neskutečnou úvodní diskopárty, u které jsem se myslím i udělal), ale vykouzlit z tak jednoduchých obrazů takovou nádheru, to dovede jen Sorrentino. Velký souhlas s Rob Royem, že hlavní postava není tak zajímavá jako v Il Divo. Proto ne za plnej. ()
„È solo un trucco.“ Sorrentino navazuje tam, kde Fellini skončil. Výměna pohledů mezi Jepem a dívkami z klášterní školy, oddělenými od hrdiny mříží, nápadně připomíná závěr Sladkého života. Zatímco ale Marcello do světa římské smetánky teprve pronikal, Jep Gambardella již pronikl, prozkoumal a (pozdě) pochopil, že autentický život se odehrává na druhé straně. Na druhé straně nejen ve smyslu prostorovém, ale i časovém – útočiště před všeprostupující prázdnotou hrdinovi skýtají vzpomínky na dětství, kdy ještě nevěděl, kdy teprve poznával. Jestliže jej jeho flâneurovské bloudění, jehož jsme svědky, něco naučí, pak skutečnosti, že sami sebe a svůj vlastní příběh popřít nemůžeme. ___ Nikoli přímá konfrontace s náboženskými symboly, ale setkání s nevinností (dívky, líbající se milenci) a s plynoucím časem (časosběrný fotografický projekt), krátká nahlédnutí do reality, která je stejně prchavá jako krása nebo láska, jsou duchovně nejhodnotnějšími okamžiky Jepovy profánní existence. Pár vteřin trvající střetnutí Fanny Ardant, která si s sebou elegantně nese postavy ze všech filmů, v nichž kdy hrála, vydá za hodinovou návštěvu kostela. Během těchto momentů si Jepe snad uvědomuje, že možná zná každého a může se dostat kamkoli, ale že pro něj přesto zůstávají hodnoty těžko dosažitelné, o něž má smysl usilovat. ___ Velká nádhera je filmem doby a společnosti bez narativního potenciálu. Veškeré příběhy již byly odvyprávěny, zbývá jen cyklické přehrávání známých situací, mechanické obměňování herců, rolí a rekvizit. Všechno, pohřeb nevyjímaje, je pouze performance. Čas a pohyb se staly irelevantními. Sorrentino přesto dokázal natočit o světě popírajícím dvě základní charakteristiky kinematografie film pulzující životem. Byť jde o život, který nemá směr. ___ Díky neustávajícímu pohybu kamery, překvapujícímu střídání typů záběrů (různé druhy jejich návaznosti by vydaly na samostatný rozbor), vsazování nečekaných objektů do mizanscény a živému soundtracku, který nedělá rozdíly mezi Bizetem a italským popem, nepřestává Velká nádhera plynout a nedovolí vám odejít z kina, dokud skutečně nedozní poslední tón. Teprve poté můžete zpracováváním naznačených myšlenek začít vyplňovat prázdný prostor, který před vámi byl rozprostřen. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, Sandiego ()
Jsem poměrně hrdý na to, že jsme to zvládli na jeden zátah. Krásný zážitek. Po stránce zvukové a obrazové především. A hlavně je Velká nádhera tak jinačí od zbytku produkce, že se člověk po těch 140 minutách cítí buď umučen a nebo osvěžen. Pro mě naštěstí platila varianta druhá. Ohledně filosofování a myšlenek filmu - rozhodně jsem nepobral úplně vše, co se Sorretino pokusil říct. Třeba toho Bětula pochytila víc, třeba si to pak dovysvětlíme, třeba tam ani tolik myšlenek nebylo a nebo...nebo tu zásadní myšlenku máme a pak už je to jedno. Do zvířat má Velká nádhera úžasnou náladu a mile ji předkládá divákovi, od nich zatlačí na pilu a rozhazuje ji všude kolem hlava nehlava. A nevadilo mi to. Nechám to zrát jako předchozího Sorrentina. Napoprvé za extra silné 4*. ()
Film má kopec vydarených scén, ale aj tých menej vydarených, ktoré mne ani nedávali zmysel .. a veľa zaujímavých myšlienok. A je možno strašne dlhý, ale mňa to od začiatku do konca bavilo .. úprimne. A jedno musím Paolovi uznať, a to je jeho skvelé estetické cítenie .. lebo natočil fakt veľkú nádheru. ()
La Dolce vita 2013, jen je všechno rychlejší, extrémnější a člověka už dnes nešokuje ani performerka s červeným ohambím, která si rozbíjí hlavu o zeď. Zatímco ale Marčelo pomalu upadá a nevšímá si, jak se mu vše sype pod rukama, bonviván Jep si je prázdnoty dobře vědom a povýšil ji na svou životní filozofii. Chudoba se žije, o chudobě není třeba mluvit. On si ale vybral druhou stranu a přestože by možná mohl být šťastný, kdyby se svou družkou u televize popíjel červené, on půjde spát až za svítání. Přestože jsou opuletní večírky většinou trapné a bizardní, sem tam mezi nimi ona nádhera života probleskne. Nádhera života ze života, bohužel z toho našeho. Zdravím všechny své kavárenské povaleče, třeba se taky časem propracujem k apartmánům naproti kolosea. Alespoň, že my ještě nejsme staří a třeba se dokopem k něčemu většímu než akademicko-intelektuálním rozhovorům... V tomhle jsem zatím Marčelo, tak snad ještě na pláži slyším. ()
Galerie (40)
Zajímavosti (7)
- V rozhovoru pro italské rádio režisér uvedl, že v jedné fázi produkce pro film zvažoval název "L'Apparato Umano (Lidský přístroj/Lidské zřízení)", což je také název fiktivní novely, jejímž autorem je hlavní postava filmu. (Morien)
- Okrem talianskej metropoly Rím sa filmovalo aj v Toskánsku. (MikaelSVK)
- Snímek získal v roce 2013 v Berlíně Evropskou filmovou cenu, tzv. "evropského Oscara", pro nejlepší film, nejlepší režii pro Paola Sorrentina, nejlepší mužský herecký výkon pro Toniho Servilla a nejlepší střih pro Cristiana Travaglioliho. (trojúhelník)
Reklama