Hordubalové

Paní Fričové to mluvení před kamerou příliš nešlo, ale ve srovnání s Bielikem je její výkon v této oblasti excelentní. Bielik překonal vše a klesl na samé dno ultrašmíry. Velkým kladem filmu je, že se to slovenské poleno před kamerou nevyskytuje příliš často. Je moc dobře, že po válce si stoupnul na druhou stranu objektivu. Ale nyní ke kladům, kterých je naštěstí mnohem více. Frič opět využívá své schopnosti mimořádné práce s exteriérem, ale tentokrát se mu daří i v interiéru, především na salaši u Miša nebo v chalupě u Juraje. Kovářík je v roli nahluchlého bači snesitelný, jeho výstup u soudu uvěřitelný a jeho morální apel dokonce vyznívá opravdově. To lze přičíst na konto skvělé Fričovy práce s herci. Ta však nejvíce vynikne u představitele Juraje, Jaroslava Vojty. Neváhám říci, že Juraj Hordubal byl Vojtovou filmovou životní rolí. Hordubal je milující, citlivý muž, který se z lásky raději pokoří, přijímá rány s hrdostí a v koutku duše stále doufá, že jeho přístup bude odměněn. Vojta je civilní, přitom z něj emoce jen sálají. Zlomený Juraj přichází pro rozhřešení za Mišem a odchází v ještě horším stavu, než v jakém přišel. Vojta s přehledem a grácií starého mazáka táhne celý film. Jeho kralování je malinko narušeno až po smrti Juraje v soudní síni. Zde má malinkou roličku jako vždy naprosto excelentní Jaroslav Marvan. Jeho soudní (ne)znalec je propracovaný na malém prostoru do velkých detailů. Arogantní hlupák, trvající na svých smyšlenkách podepřených precizním pohledem z okna se stává uzlíčkem nervů s tikajícím okem poté, když byl zahnán do úzkých. Opět mám chuť skandovat „Marvan, Marvan, Marvan!“ A raduji se, že jsem viděla velké herectví před tou taškařicí s trháním okovů. Jen by mě zajímalo, kdo to vymyslel, předpokládám, že přímo sám Bielik. Bez Bielika by to byl film za plný počet, ale už za to, že ho někdo pustil před kameru, musím udělit trestné body. (22.07.2023)

Hordubalové Martina Friče jsou jistým filmovým kompromisem literární předloze Karla Čapka. Je podávána chutná porce neidealizované romantiky československého venkova, do popředí filmu vystoupila osamělost vnitřního světa a zoufalství v odcizení. Ke slavnostnímu defilé dramatického koncertu osamělého jedince jsou přizvány jásavé hrdinské šlépěje akčního thrilleru a potřebné zadostiučinění pocitu v dosažení světské spravedlnosti v soudní síni. Obraz skládá poklonu poetizující kompozicí a zabořen po kolena se prodírá marastem niterné bolesti i vystrašené obrany osobní důstojnosti. Hrdinou lidské osamělosti je Juraj Hordubal (vynikající Jaroslav Vojta), sedlák v návratu z dlouholetého pracovního pobytu v americkém blahobytu. Partnerské odcizení se marně pokouší o vstřícný krok a v nepřehledné změti pocitů se přijímá rozhodující podíl viny. Úzkost vnitřního světa nevyléčí natrvalo ani bezelstný dětský vděk. Hlavní ženskou postavou je Polana Hordubalová (zajímavá Suzanne Marwille), Jurajova manželka. Dlouholeté odloučení si již zvyklo na změněné životní pořádky, a proto zatvrzele odmítá přijmout nevyhnutelné ukončení intimních potřeb. Osamělost se bezradně utápí v neporozumění a faktu odmítnutí. Nebojácným akčním hrdinou je tu Michal Hordubal (sympatický Paľo Bielik), Jurajův mladší bratr. On je tím, kdo bez zaváhání napravuje drobné životní nehody a bez bázně se staví nebezpečí lomu a horské krajiny. Důležitou postavou je Štěpán Manya (zajímavý Mirko Eliáš), čeledín na Hordubalově statku. Náhlá ztráta toho výsadního mužského postavení se pochopitelně pokojně nesmiřuje s nevítanou životní změnou. Výraznou postavou je Hafie (zajímavá Eliška Kuchařová), malá dcerunka Juraje s Polanou. Nevynucená dětská bezelstnost je jediným pohlazením v trudnomyslnosti osamění. A k výraznějším postavám patří také Maryna (příjemná Vlasta Součková), Michalova mladá žena. Naplnění vnitřních lidských světů nemůže dostat vhodnější ukázku. Z dalších rolí: starý a dobromyslný bača Míšo (František Kovářík), Marynin mladší bratříček, již bez rodičů, Filípek (Filip Dávidík), lidsky zdrženlivý četnický praporčík Gelnaj (Gustav Hilmar), jeho komisně odměřený kolega, štábní strážmistr Karel Biegl (Vilém Pfeiffer), zapšklý a záludný soused Gejza Fedeleš (Vladimír Majer), bystřejší vykonavatel soudní pitvy, MUDr. Václav Klenka (Alois Dvorský), ctihodný předseda zasedajícího soudního senátu (Karel Veverka), nevinného obviněného žalující státní návladní (Přemysl Pražský), odhodlaný Michalův obhájce (František Filipovský), či hystericky ješitný schválený soudní znalec (Jaroslav Marvan). Hordubalové jsou hluboce prožitou úzkostí a strachem osamělosti lidského vnitřního světa. Zločin obdržel anekdoticky nevybíravé vyznění, akční sekvence a nastolení soudní spravedlnosti jsou určeny potřebě trhu. Jeden z těch pozoruhodnějších filmových zážitků. (26.05.2020)

Hodně silný a psychologicky propracovaný film. Pozornost přitahuje zejména výkon Suzanne Marwille, která toho moc nenamluví, ale o to zajímavější je hra jejího obličeje, gestika, haptika a řeč těla... Všem hereckým kreacím ale vévodí Jaroslav Vojta, který se zde myslím vyrovnal světové elitě. Film mě velmi bavil svým tajemným průběhem, který nabízel spoustu možností výkladů a zapojení fantazie. Do poslední chvíle se neví, jak to vlastně mezi Hordubalovou manželkou a jejím čeledínem vlastně bylo. Skvělá adaptace s typicky hřejivým, nadějeplným čapkovským závěrem. Nemohu si odpustit upozornit na hudbu Miloše Smatka, který patřil k nejlepším českým filmovým skladatelům třicátých let! (02.08.2021)

Velmi zdařilý přepis románu Karla Čapka. Rozhodně zdařilejší, než pozdější zpracování režiséra Balíka. Mlčenlivé scény v Hordubalově rodině a zvláštní půvab Suzanne Marwille zabíraný detailem kameramana Blažka byly velmi působivé. Režisér Frič zvolil netradiční obsazení. Jednak to byl Vojta v roli Juraje Hordubala, Fričova žena Marwille v roli Polany a především vysoký a urostlý Paľo Bielik jako Hordubalův bratr Michal. V ostatních rolích měl režisér také šťastnou ruku a to v případě Mirka Eliáše jako Štěpána nebo Františka Kováříka jako bači Míša. Suzanne Marwille patřila mezi herečky, kterým příchod zvuku zničil jejich filmovou kariéru. Její síla spočívala především v zajímavém obličeji, nikoliv v herectví jako takovém. A proto jí role mlčenlivé Polany rozhodně sedla. (16.05.2006)

Režisér Martin Frič hledal nové herecké příležitosti pro vynikajícího Pal'a Bielika a současně chtěl českému zvukovému filmu vrátit jednu z nejzářivějších hvězd němé kinematografie, svou ženu Suzanne Marwille. Nakonec se rozhodl s oběma herci, se kterými jej pojil mimořádně silný vztah, natočit příběh o Juraji Hordubalovi a jeho ženě Polaně, která se v době, kdy hospodář těžce vydělává peníze v Americe, stala milenkou čeledína. Román Karla Čapka Hordubal měl všechny vlastnosti silného filmového námětu. Dramatický sevřený příběh, v němž se pohybovaly plnokrevné postavy, se odehrával uprostřed přírody a poskytl opět možnost, tak jako předtím v Jánošíkovi, zachytit tyto krásy prostřednictvím uchvacujících obrazů kameramana Jaroslava Blažka. Přestože v průběhu natáčení vznikly neshody mezi Karlem Čapkem, Karlem Hašlerem a majitelem Lucernafilmu Milošem Havlem, podařilo se nakonec všechny chmurné prognózy rozehnat a navzdory vynuceným úpravám zachovat hlavní myšlenku příběhu. Filmové plátno potom ovládl proti všem předpokladům vynikající Jaroslav Vojta, jehož mimořádná herecká kreace s přehledem převálcovala všechny ostatní postavy a přinesla důkaz o tom, že český film může směle konkurovat vyspělé zahraniční produkci. (03.10.2008)