Mazlíček

„Jaký pěstuju sport? Jezdím na zadní plošině bez držení.“ Narodit se 29. února není výhra. To se pak z člověka může stát dobrosrdečný, ale také nesmělý a nepraktický mamánek…Navzdory zdejšímu hodnocení jsem se překvapivě hodně pobavil. Haas (chodící se dívat na vlaky a odmítající zpívat) by to sice utáhl sám, ale tady má k ruce i několik schopných spoluhráčů, ať už maminku Pechové, která si musí na políbení svého drobečka vylézt na stoličku a budí ho z tvrdého spánku kvůli zapomenutému prášku na spaní, sedminásobného, přecitlivého Hartova vraha (kdyby kvůli „hloupé“ milosti sebrali husičku, knedlíky, zelí a jednu „tvrdou“ před nosem mně, řádil bych víc!), šeptajícího Neumannova zloděje („Tak! A nebudeme o tom mluvit.“), v cizí posteli spícího telefonistu Trégla a nakonec Mandlovou, která sice nesrší vtipem, ovšem jako hokejová brankářka v akci září! Pasáže z večírku jsou trochu nuda a náměsíčné scény podivné, ale jinak spokojenost a solidní 4* navrch. „Tak co, budeme mlčet?!“ - „No…mně by se to moc hodilo.“ (27.10.2019)

Tato pamětnická komedie představuje z mého pohledu lepší průměr tehdejší filmové tvorby. Třiatřicetiletý Hugo Haas v roli ostýchavého, rozmazleného Lojzíčka byl naivně roztomilý, maminka malá a starostlivá, Adina krásná a elegantní a ostatní jim taky dobře přihrávali. V tomto docela originálním snímku se najdou komické scény i vtipné dialogy, ale současný divák by se měl vyzbrojit určitou dávkou tolerance a shovívavosti. (30.11.2011)

Kolik je ve vztahu matky a syna krásného, hřejivého, objímajícího, ale také komického a někdy i nezdravého. Velké téma, které zlákalo už mnoho tvůrců. A také Hugo Haase. Námět a scénář tohoto filmu, v němž bylo mnoho autobiografického, vznikal ve spolupráci s přítelem z nejvěrnějších, režisérem Macem Fričem. Haasova matka tehdy umírala na rakovinu a všichni zúčastnění se proto snažili rozptýlit její poslední chvilky tímto veselým filmem. Haasovy komické schopnosti dostaly spoluprací s Fričem nový, grotesknější a herecky výraznější náboj, který značně převyšoval drobnokresbu předešlých komických postav. Možná to bylo způsobeno také tím, že "maminčin mazlíček" pracuje jako vězeňský knihovník a žije tedy vedle spořádaného civilního života i ve zcela protilehlém, nám většinou neznámém absurdním světě, kde však přímočará facka někdy dokáže vyřešit víc než složité vysvětlování. A protože tehdy Haas nemohl existovat bez Adiny Mandlové, objevila se i ona v tomto navýsost roztomilém filmu – v roli moderní dívky ze zámožné rodiny, která kromě osobních půvabů vyniká sportovními výkony. Sedminásobný vrah, dotěrný soused, starostlivá maminka, žárlivý snoubenec, to všechno – společně s Haasovými ironickými průpovídkami, zámlkami a nepředstíranou bezbranností – vytváří z tohoto neprávem přehlíženého filmu svěží, vskutku nadčasové dílo, jehož lesk zvyšují ještě živé melodie Haasova bratra Pavla, talentovaného hudebního skladatele, který se stal jednou z tragických obětí nacistické perzekuce, a moderně nasnímané interiéry i exteriéry, včetně dnes již neexistujícího zimního stadionu na Štvanici. A Hugo Haas? Neodolatelný, jako vždycky. Jaký pěstuju sport? Jezdím na zadní plošině bez držení. (03.10.2008)

Jeden z prvních kusů, ve kterém Haas hrál s Mandlovou, začátek spolupráce, která byla hodně podobná a zároveň v mnohém tolik jiná - on je nesmělý, nebo něčím hendikepovaný, ona krásná a ze začátku nedostupná, takže se do ní hned zamiluje a dělá vše pro to, aby dostupná byla. Mnohé staré filmy z předválečné éry stárnou, jiné jen málo, a to je přesně případ těch Haasových. Já, jako punner, si užívám hlavně jeho brilantní slovní komiku - a vzhledem k tomu, že některé vtipy jsou řečeny jakoby mimochodem, vyplatí se dobře poslouchat. Vše samozřejmě korunují Fričovy režijní nápady, situace, které připomínají němou grotesku a také scény, které reflektují i ostatní Haasovy snímky a tím pomrkávají i na diváka. A, CO BUDU ZPÍVAT! (18.01.2024)

Tento Haasův film jsem velmi dlouho podceňoval. Připadal mi oproti živým crazy-komediím Život je pes a Ať žije nebožtík dost utahaný. Až při náhodném a nechtěném sledování jsem dodatečně objevil všechny jeho kvality. Je zde mnohem více sarkasmu, vtipu a ironie, než kde jinde. Příběh sám o sobě je stěží uvěřitelný, ale vytváří podklad pro řadu nezapomenutelných situací. Nejlepší jsou scény s maminkou, se zlodějem, který si přišel říct o výpomoc, a se sousedem, který si přišel zatelefonovat. Dostatek prostoru je i pro figurky Trégla, Neumanna, Kreuzmanna aj. Pouze postavy Marcelliných přátel včetně snoubence v podání Otty Rubíka působí značně ochotnicky. Naprosto ojedinělým zjevem je pak Ema Pechová coby mazlíčkova maminka. Škoda, že jen jednou. Jako představitelka maminek by představovala specifický a originální typ. (22.07.2003)