Holy Motors

Až do poloviny naprosto dokonalá dramedie plná svěžích bizarních výjevů a skvělého proměnlivého herectví Denise Lavanta. Od vynikajícího intermezza už však jen fádní, a především nudná exhibice, která recykluje svůj vlastní koncept až na dřeň. Je to obrovská škoda, zvlášť, když má ten film velmi funkční a relativně srozumitelnou myšlenku a netrpí ani příznaky tvůrčí onanie. Zkrátka je to jen od půlky docela nuda, a to jsem od festivalového WTF roku 2012 tedy doopravdy nečekal. UPDATE o měsíc později: Z Holy Motors mi v paměti po měsíci zůstalo jen to nejlepší a retrospektivně i části, které nenadchly, působí alespoň velmi zajímavým dojmem. Hvězda nahoru a nemůžu se dočkat až to uvidím podruhé. Recenze zde 75% (KVIFF 2012) (04.07.2012)

ÉÉÉj, tak toto bolo surrealistické, až sa mi parilo z hlavy. Ale ja to takto mám rád. Úplne ma uchvátila myšlienka obmeny sociálnych úloh, identicky vyzerajúcich postáv. Bola to geniálna myšlienka postaviť na niekoľko hodín človeka do rôznorodých sociálnych rôl a po čase ich obmeňovať. Síce snímka sleduje relatívne iba jednu postavu avšak úchvatný záver z autami a občasná konfrontácia medzi týmito "hercami" moju teóriu jasne potvrdzuje. Je to veľmi ťažko uchopiteľný kúsok ale svoju myšlienku to má.. Hoci sa stráca v hlbokých úvahách interpersonálnych vzťahov. Pre niekoho je táto snímka zaručene iba pseudointelekuálna póza... Ale v skutočnosti to tak nie je. (14.11.2014)

"Schůzky." Život jako nekončící virtuální "šichta" v neustálé proměně identit, pod níž už není nic (v noci vyspat a ráno znovu, limuzíny v závěru totiž představují své uskladněné klienty). Nebo naopak: Při neslučitelnosti identit jsme něčím vzájemně identičtí. Nebo figury cosi symbolizující (třeba žebrající stařena by mohla být Paříž, pak většinou nějaké setkání muže a ženy). Tak určitě, Kmotr a Wewerush správně uvádějí, o čem to taky je, mně ale nedochází, proč to je. Vždycky jsem měl nejasný pocit, že ten druh umění pro umění, v němž si libuje francouzská rasa, je tím kýčovitější, čím je umělečtější. Tak i u tohoto filmu: intepretace pro interpretaci. Chvílemi to bylo silné. Naštěstí jsem si předem přečetl moto "pro krásu samotného gesta", které mi při sledování pomáhalo, takže nějaký zážitek by byl. To ale fungovalo jen první hodinu (paradoxně tedy zhruba do chvíle, kdy tato věta ve filmu zazní). Možná je problém v mé filmové negramotnosti (ano, zjistil jsem si dodatečně, kdo že to Oscara vozí, ale co z toho?), možná prostě tento druh nostalgie není mým šálkem (např. muzikálový zpěv na střeše byl pro mne něčím nestravitelným). Ano, dal jsem i méně zajímavým filmům víc, ale tento posuzuji podle toho, jak vysoko míří. Nebýt těch dvou krásně prasáckých epizod (virtuální sex a "kráska a zvíře"), bylo by asi ještě o hvězdu míň. Komentáře stojící za přečtení: Tuxedo, JFL nebo Starsfan tomu asi rozumějí, Marigold taky nekecá, ale já věřím zencitizenovi. /// (Jestli to někoho zajímá: jméno, jímž hlavní postavu oslovuje personál hotelu (Vogan), je před tím zřetelně vidět na náhrobku na hřbitově: Visitez mon site / www.vogan.fr.) (08.12.2012)

Obecenstvo zas raz radikálne rozdelené na dva tábory. Prvý nadšene mlaská z onoho extrovného skĺbenia "pod nechty zaliezajúcej" depresívnosti, po dlhej dobe naozaj trefne provokatívnej zvláštnosti a ceľkovo sa teší z odvážne demoštrovanej umeleckej frivoľnosti. Druhý od zlosti hýka kedže sa mu nedostalo z fleku pochopiteľného výstupu, resp. decentne vedeného žánrového cvičenia a po neplánovanej pauze opäť bez váhanie tasí slovíčko "pseudo." Asi sa niekde s odstupom aj objaví, že ide o (v posledných pár rokoch tak módne vykrikovaný) rakovinotvorný art, ale z toho si netreba nič robiť, my "čo z toho robíme vedu" si naše teórie po svojom obhajíme a druhú stranu hlavou krútiť prinútime. Veď sranda musí byť, že ano.:)_______Neskonale magické, svetové! Príznačne teatrálny, nešetrne pitoreskný a predovšetkým nespútaný/á povzdych/pokora nad únavou z dôsledku zvolenej životnej cesty, nad nekonečným hľadaním seba samého, nad potrebou ovplyvňovania/zasahovania a takisto spoločenského uväznenia v spároch (fenoménom virtuálnosti paralyzovaných) osobnostných premien či pretvárok. Maska ako neodmysliteľná súčasť deformačnej metamorfózy ľudského organizmu, dočasný únik pred tvrdou realitou alebo len "zakázané" rozptýlenie v pomyselnom rytme chytľavých harmoník a (bez)gravitačného pohybu. Nasadzovaná a odnímaná v divadelnom predstavení večného univerza, kde sa cicavce menia v konfúzne figúry, stará láska hrdzavie, otcovstvo je na bode mrazu, krás(k)a je opäť glorifikovaná zvieraťom, tam kde hrdinovia opakovane zabíjajú sami seba a onen akt usmrtenia v jednotlivých sekvenciach alegoricky odostiera ďalšie (z minulosťou späté) osudy._______Zarmucujúci podtext a intenzívne vyznenie (zo cinefilného pohľadu) umocňuje všestraná herecká ekvilibristika Denisa Lavanta, "voyeristická" pocta Paríži čo by (v tomto prípade) mesta hriechu a neskromný obnos kinematografickej referenčnosti v ktorej si každý milovník FILMU príde na svoje. Leos Carax je za tento počin absolútne neprávom zatracovaný, má totiž to, čo v dnešnej dobe u väčšiny tvorcov s príbuznými ambíciami absentuje a to BEZPROSTREDNOSŤ kooridnovanú KONCEPČNOSŤOU. Na rozdiel (napr.) od nedávno videných "gréckych Álp", ktoré sa v niektorých úsekoch mermomoci namáhali o obdobné zdelenia, ale v záplave nefunkčne dávkovanej iracionality a recesijnosti sa viacmenej stratili (teda skôr po podivinsky pobavili než by niečo predmetné vypovedali), tak "Sväté motory" k veci prehovorili, i keď ťažko uchopiteľným spôsobom ozvláštnili a čo sa týka výslednej katarzie ma nadmerne uspokojili. (07.09.2012)

Chtěl bych upozornit všechny ty intelektuály, co tohle šacují na pět hvězd, že tohle není surrealistický film! Surrealismus vychází ze snu, dějí se v něm snové věci, postavy přecházejí bez problémů z lokace do lokace, které jsou si v protikladu, hodiny tečou ze stolu a v pozadí se tyčí pískové věže bílých obřích červů... Tohle je artistní patlanina, kde autor chtěl sice něco říci k současnému stavu světa, avšak bez toho, aniž by měl jasno sám v sobě. Z toho pak vznikají podobně zmatené filmy s neujasněnou koncepcí. I ten Buňuel dokázal své surrealistické vize zhmotnit tak, že mají ucelenou koncepci a myšlenku, nepotřeboval k tomu zmatečné a nahodile se střídající scény. Nebo Bunker Palace Hôtel - ten je surrealistický, ale také má jasnou koncepci. Skutečně obdivuji ty blázny, kteří si hrají na něco vyššího a nadlidského, a hledají v každém prdu nějaký symbol a odkaz. Mimochodem, na FAMU nás učili, že nejtěžší je vždy natočit lineárně vyprávěný film. Protože natočit nudu a artově ji rozházet střihem na střídačku, to umí každý blbec. A jinak ano - svět jsou kulisy, my jsme herci, myšlenka dovedená sci-fi motivem ad absurdum, kdy jevištěm je celá Paříž a možná celý svět, a kamery jsou tak malé, že je není vidět. Hrajeme i my nějakou roli? Jsme také herci, nebo sami sebou? Kdo nás režíruje a kde jsou kamery? Normální paranoia. Celé je to falešné jak sliby před volbami. A proto z filmu nemám žádné emoce. (10.01.2013)