Život je pes

Scénu s bláznivou podstolní výměnou jsem si zkresleně pamatoval z dětských let, kdy jsem film viděl na chatě. Hugo je skvělý, líbí se mi především jeho práce s jazykem, kdy hodně vět nedokončí, nebo některé myšlenky jen naznačí, pokoktá, prostě nádherně (a počesku) přemýšlí nahlas. Dost jiný, ale podobný způsob proslovu jsem vypozoroval u Normana Wisdoma, ačkoliv proti němu je Hugův projev a vystupování hodně suverénní. Přes využití některých na svou dobu jistě převratných filmových triků (dvojexpozice, "nepostřehnutelný" střih, zadní expozice) se film vyznačuje silnou inklinací k právě doznívající éře němých filmů, přesněji grotesek - schválně si všimněte - jsou tu dlouhé scény, ve kterých se vůbec nemluví, způsob pohybu, zrychlení a pozice kamery sklouzává velmi často k němé grotesce. (02.01.2015)

Strandičky, na to vás užije! Kdo je to ale ten "vás"? Tohle je přece rodinný film; tak se na to podívejme z pohledu rodiny. Naše rodina zahrnuje 4 generace od sebe vzdálené zhruba 25 let. 1. Třiadevadesátiletá babička (moje matka): Ještě před pár lety jsem jí pouštěl Haasovy filmy z USA. Líbily se jí. Haas je pro ni pořád velký sentiment. Smysl těchto, ad libitum opakovaných srandiček, by pro ní už nebyl. ¨Postavy synovce, lektora a profesora, by pro ni byly už jen zmatečné. 2. Já a žena (na film jsme se dívali spolu): Po očku jsem se na ní koukal s žádostí, aby řekla: "Vždyť je to na jedno brdo, podíváme se na něco jiného." Dokoukali jsme se do konce. 3. Děti (máme tři): Pro ně by to asi bylo nejpříhodnější. Do pěti jsou v práci, pak jejich děti, a pak něco nenáročného, odpočinkového, rozptylujícího. 4. Vnuci (máme jich 7): Nedávno mi nejstarší z nich řekl (u příležitosti "Vynálezu zkázy"): "Řekni mi dědo, proč bych bych se já měl na něco takovýho koukat". Tady už cesta vůbec nevede. Jsme na konečné. Vystupovat. (05.02.2018)

Úvodnímu gagu na váze jsem se nahlas a od srdce smál, což se mi u filmu zase tak často nestává. Pak už sice na nic podobného nedošlo, ale úsměv mi z tváře po celou dobu nezmizel. Diva Adina pak svou erotičností zase nezklamala a její dmoucí ňadra s vyrýsovanými bradavkami přes halenku mi v jednom okamžiku naprosto vyrazila dech. Haas ve své "dvojroli" pak předvedl parádní výkon a jeho eskalující problémy s udržením dvou identit dokázaly po celou dobu výborně bavit. Nesedla mi jen ufňukaná Světla Svozilová, ale chápu, že v té době byly tyhle naivky ve filmech naprosto běžným jevem a tak říkám, to nevadí, to nevadí, to nevadí, to nevadí. (05.04.2021)

Jedna z nejvtipnějších prvorepublikových komedií, spolupráce Haas-Frič se dařila. Haas je opět nádherně sebeironický. Všimněte si, že v dosti Haasových filmech padne zmínka o jeho nosu. Nejlepší je ve chvílích, kdy střídá masky synovce a strýce, mimochodem dva typy, které hrával většinou samostatně. Adina Mandlová začíná nesměle startovat k výšinám, tentokrát ovšem ještě pouze coby "herecký břečťan Huga Haase". Ve společných scénách to mezi nimi celkem příjemně jiskří. "Jé my dnes máme vašeho strýčka k obědu." - "Tak, no to si pochutnáte." Není co dodat. (22.07.2003)

Hugo Haas byl nesporným komediálním talentem a já jeho tvorbu nemám vůbec zmapovanou. Po vynikajících filmech Ať žije nebožtík a Tři muži ve sněhu je tohle další Haasova vydařená komedie, kterou jsem viděl, i když mám pocit, že nedosahuje kvalit výše jmenovaných. Tohle je vskutku lehčí žánr, na který příliš netrpím, jelikož málokdy snesu takové ty bezproblémové, veselé a nekomplikované charaktery postav, jimiž se to v komediích tohoto druhu jen hemží. Na druhou stranu Hugo Haas si mne brzy získal a Adinu začínám nepokrytě obdivovat jako herečku mnoha tváří (v každém filmu co jsem viděl je úplně jiná). Pištěkova otcovská dobrota je již klasikou a tak výsledkem nemůže být nic jiného než velmi slušná zábava. 70% (21.04.2011)