Nepřítel

Racionální vysvětlní možná existuje, možná že ne, a možná je to taky úplně jedno. Villeneuve je samozřejmě super řemeslník, ale umělce v něm minimálně v tomhle případě nevidím - na to jsem se místy pořád moc nudil a rozplétání (nebo předení) motivačních pavučin mi nepřišlo zdaleka tak vtahující a podnětné jako u vrcholného Lynche (jehož taky úplně neobdivuji, ale umělec je to s velkým U). Škoda, že podobné slabiny doprovází všechny filmy Villeneuva, jinak samy o sobě zajímavé a místy i stylové. 70 (10.02.2017)

,,TO JE ŠÍLENÝ! VÁŠ HLAS JE STEJNÝ JAKO MŮJ! VIDĚL JSEM TŘI VAŠE FILMY… VYPADÁME ÚPLNĚ STEJNĚ...“ /// ,,Někdy máte nutkání, která nelze ovládat…“. Super obsazená (Gyllenhaal 2x), s Villeneuveovskou atmosférou, která má zmást pocity a zamaskovat budoucí chaos v hlavě, nudně zajímavá podívaná… – že to nejde k sobě? Tady jo. Navíc ten konec, ten dá všemu kurevskou tečku. KAŽDOU DALŠÍ PROJEKCÍ POCHOPÍTE VÍC… Zvláštně podivuhodný podobenství…., ale tolik času fakt nemám! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu ,,O Homem DUPLICADO“ ( The Double), kterou napsal v roce 2002 José Saramago, jsem nečetl. 2.) Baví mě filmy, po jejichž shlídnutí musím hledat vysvětlení (thx ,,Psema“). 3.) Thx za titule ,,DoubleJo“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (16.04.2014)

Režisér Villeneuve a herec Gyllenhaal si očividne rozumeli na snímku Prisoners,ktorý je prístupnejší pre širokú paletu divákov,čo by som nemohol povedať o tomto zvláštnom počine,ktorý je ale intenzívnejší pre spektrum ľudí,ktorí obľubujú podivnosť najhrubšieho zrna,ktorá v tomto prípade je. Začiatok mi pripomenul posledný Kubrickov film Eyes Wide Shut,ktorým sa Denis inšpiroval na úvod. Nepriateľom sa hlavnému hrdinovi stáva jeho dvojník,ktorý je mu podobný ako vajce vajcu,kde na začiatku sa s podivným kľúčom dostáva do miestnosti so spoločnosťou,ktorá praktizuje divné veci,pričom do popredia sa dostáva pavúk,ktorého zmysel som nepochopil ani s prichádzajúcim koncom...Keď sa stretnú dvaja ľudia podobní ako dvojičky,pritom nie sú,jeden je učiteľ,druhý je herec céčkových produkcií,navzájom sa nepoznajú,nevedia o sebe až do momentu,keď jeden uvidí druhého a nastáva posadnutosť ho spoznať,to nechám na divákovi,kto spozná koho ako prvý... A potom nastáva chaos v depresívne naladenom snímku s prvkami klasického filmu Noir od režiséra s jeho dvorným hercom,kde v prvom prípade sa stavia na extrémne dusnú atmosféru,a v tom druhom prípade sa môže niekedy stať,že nebudete vedieť,kto je kto,a to je len dobré,spochybniť sa dá všetko,aj tento film. (21.05.2014)

Když to řeknu poeticky, Denis Villeneuve tady utkal pavučinu snů - noční můru, která se zaplétá sama do sebe. Nečetl jsem "oficiální" interpretace, ale je zcela evidentní, že Nepřítel je snímek, ve kterém jsou cíleně bořeny hranice mezi "snem", "realitou" a "filmem". Nejde samozřejmě o to, že by šlo o sen, který by se zdál jednomu z Gyllenhaalů, ale jak správně podotýká JitkaCardova, jde o sen od začátku do konce, který se možná zdá jednomu z hrdinů (jehož "skutečné" já ve filmu není přítomné), nebo taky někomu úplně jinému. Villeneuve se opět ukazuje jako mistr ve vytváření konstantního podprahového napětí, které bez problémů udrží i delší scény, v nichž se zdánlivě neděje vůbec nic, ale přesto jsou naplněné hmatatelnou úzkostí. Jedna věc je hudba, druhá práce kamery (jízdy za roh, atp.), ale podobně jako v pozdějším Zmizení (kde už vydatně pomáhal Roger Deakins), tady hrozba visící ve vzduchu vychází z celého okolní prostoru, v tomto případě velkoměsta. Záběry na identické věžáky a křížící se dráty (opět symbolika pavučiny), které se v pravidelných intervalech opakují, nejsou jen tak ledasjakými výplněmi s pouhou rytmizující funkcí, ale ilustracemi města jakožto děsivé nadreálné veličiny. Můžeme si jistě bavit o tom, jestli si Villeneuve vypůjčil víc od Lynche, Hitchcocka, Nolana nebo Claire Denis, ale to tady podle mě není podstatné: Nepřítel je ve svém celku sice jednoduchou, ale zato velmi svůdnou psychosexuální fantazií, která stojí na soběstačném myšlenkovém podloží - Hegelově dialektickém přecházení jsoucího do nebytí a nejsoucího do bytí, případně konceptu neustálého opakování dějin, kořeněném Marxovým výrokem o tragédii a frašce. (29.03.2014)

Tak už chápu, proč v Malströmu ryba (či spíš posloupnost ryb) vypráví "velmi starý příběh". Takže Malström je o tom, jak to mají holky a Enemy o tom, jak to mají kluci? Pak se nemůžeme divit, že naše (totiž západní) civilizace vymírá. Těhotenství, sexuální a partnerské vztahy i vlastní identita jako problém, ano hrozba. Podstatná je samota a dezorientace. On v Enemy i ona v Malströmu jsou duševně narušeni právě do té míry, do jaké jsou osamocenými individualizovanými členy civilizace v jejím současném stupni. Není na nich nic nenormálního či nemorálního, slova "duševní narušení" berte striktně jen v jeich základním významu, ostatně jedním (dobře zdůvodnitelným) pólem interpretačního rozpětí Enemy je, že celý ten film je něčím snem (viz Traffic). Vír v moři plném ryb i pavoučí síť jsou něčím, v čem uvízneš a už tě to nepustí, podstatně centrovány tím, co tě pohltí. Na Enemy je mj. krásné jednak konfůzní vyprávění, jednak to, že i když si ho znovu nepustíte a nic nepochopíte, ocitáte se v lůně vnitřní krize vysoce civilizovaného anonymního individua, přičemž interpretace "jak to teda bylo" nemá vliv na to, co si z toho který divák vezme. (Málokdy jsem při čtení čsfd komentářů k nějakému interpretačně náročnému kousku tak bohatě odměněn rozličnými interpretacemi, z nichž žádná není k zahození, včetně Chezush v diskusi.) Např. aspekt, který já tam především vidím (fatální krize dezorientovaného individua v naší civilizaci) je v opozici ke klasicky psychoanalytickému výkladu stejně málo, jako jsou příslušné segmenty skutečnosti k sobě. Omezíme-li se však tématicky na komplex naznačený jednoznačným spojením izolovaného záběru na nahou těhotnou Helenu v ložnici v samém úvodu filmu s "tamtím" pohledem do ložnice v samém konci, můžeme považovat jména obou partnerek (která zazní až ke konci, zatímco jména jejich mužských protějšků slýcháme neustále) za návodná - jména Marie a Helena excelentně představují protichůdné extrémy mužsky definovaného archetypu ženy a takto utvářejí jeho komplementaritu. (Přidělením těchto jmen jejich nositelkám opačně, než by bylo lze očekávat, se autor vyhnul nemístnému zjednodušení - z hlediska hrdinova komplexu nelze počítat s tím, že tato žena je nějaká a tato zase jiná, což po přečtení komentářů nemusím nijak zvlášť dokazovat.) Co znamená Adam ve vztahu k ženě, netřeba připomínat - proti němu lze postavit "vzdorujícího" sv. Antonína i s jeho vidinami. Ale to jen tak na okraj. Budu se muset znovu podívat i na ten Malström a - jiných Vileneuvových filmů krom jednoho kraťase dosud nevidše - začínám mít pocit, jako by jeho dosavadní tvorba byla (tématicky) jen přípravnou průzkumnou prací pro něco opravdu velkého. (13.06.2016)