Offret
Le Sacrifice
The Sacrifice
Obeť
The Sacrifice
The Sacrifice
The Sacrifice
Režie:
Andrej TarkovskijScénář:
Andrej TarkovskijKamera:
Sven NykvistHrají:
Erland Josephson, Susan Fleetwood, Allan Edwall, Guðrún Gísladóttir, Sven Wollter, Valérie Mairesse, Filippa Franzén, Tommy Kjellqvist, Per Källman (více)Obsahy(1)
Keby sme mali kúska snahy a obetovali sa, každý uschnutý strom na pokraji skalnatého útesu by po pravidelnom polievaní jedného dňa vykvitol. Tarkovského filmová záveť, s príznačným názvom Obeť, básni poetickým štýlom príbeh vzdelaného, zámožného muža menom Alexander, žijúcom na samote v prepychovom dome so svojou rodinou uprostred nehostinného ostrovu. Alexander, dívajúc sa na Leonardov chmúrny obraz Troch kráľov, počuje zvuky započínajúcej sa atómovej vojny značiacej koniec ľudstva. Pre lásku k rodine a odvrátenie hroznej hrozby je schopný obetovať čokoľvek - majetok, súdnosť, dokonca celý svoj doterajší život. Príbeh, hovoriaci striedavo o strachu z budúcnosti a láske k našim blížnym, ktorý si odniesol medzi inými aj Veľkú cenu poroty vo francúzskom Cannes, rozpráva dlhými, temnými zábermi ľudský boj človeka v stretoch z neprívetivou realitou a sústreďuje sa na každý prítomný okamih, v ktorom bádať neodmysliteľného tvorcu. (BloodRoses)
(více)Videa (1)
Recenze (111)
Příjemná změna v Tarkovského filmografii, i když i zde je velmi mnoho různých jeho "trademarků". Příběh je překvapivě dost...příběhovitý a nejedná se jen o film o pocitech, vizích a monolozích, což mě překvapilo, bohužel, toto vše platí jen pro první půlku, druhá je naprosto odlišná a hlavní postava Alexander se chová naprosto nevysvětlitelně..nerozumím tomu.. Nicméně koukalo se mi na to dobře, lehčeji, než na většinu ostatních jeho filmů. ()
Tento film má v sebe také krásne myšlienky a napriek tomu sa nedokázal pre mňa predať tak, aby som ho hodnotil vyššie čo je pre mňa až zarážajúco škandalózne. Chyba podľa mňa je v tom, že ten film proste nie je dostatočne zlepený a tak to čo vidíme na začiatku tie poučné frázy, ktoré by mláďatá naučili lietať (doslovne) - teda vidíme scény, v ktorých sú také poučné vety, ako v máloktorom filme. Nestačí to lebo film nepôsobí ako celok, ale skôr ako hromada poučných scén a ten koniec, no takémuto filmu sa hodí WTF koniec (koniec čo pochopí každý inak, alebo nikto), ale tento koniec ma teda vôbec nezaujal aj keď je deštrukčne inšpirujúci a možno je v ňom aj niečo viac. Musím povedať, že chybou je aj to, že film si minie celý pušný prach hneď na začiatku a teda druhá polovica filmu je teda rozhodne slabšia. Napriek všetkému o 1:45 je povedané naozaj niečo krásne a inšpirujúce a teda určite pol bod si film zaslúži. Och som smutný ja by som najradšej dal 4 hviezdy. Čo sa tam nachádza v tom čase si môžete prečítať tu : SPOILER chaos je niekedy krajší ako poriadok KONIEC SPOILERU (Hodnotenie 3,5) ()
Nejsem žádnej filmovej barbar, ani nevnímavej nebo necitlivej člověk, ale stejně se většině zde napsanejm komentářům vzepřu a pudu s hvězdkama dolů. Jednoznačně od režisérův nejlepší film, to jo. Hodně filozofična, ale i zajímavé momenty a hezky nasnímaný (ta kamera je naprosto geniální - ta sama o sobě je stoprocentní). Koukal jsem na to, jak když se zahledíte a čumíte do blba - takovým tím vnitřním druhým pohledem - asi proto, že to bylo tak zdlouhavý, takže nuda. Neotevřeli tam hubu, aby to nebyla nějaká kravina nebo intelektuálnost a filozofická úvaha a jinej nesmysl. Nedoporučuju dívat se na to vleže, hrozí spánek. Nedoporučuju dívat se na to vůbec. No možná někdy jo. Ale ne v depce, protože to zas hrozí podřezání žil. ()
Velmi těžko se mi bude kritizovat film od člověka, jehož tolik uznávám. Tím spíše, jedná-li se o jeho poslední snímeček, ve kterém nám jistě otevřel celé své srdce. Film mnou tak nějak pouze prošel. Byl jsem zahleděn na obrazovku plnou omamujícíh záběrů a do mozku se mi zarývaly zvuky odporné švédštiny. O filmu jsem příliš přemýšlet nemusel, protože je ve své podstatě děsně jedoduchý, ačkoli se to tak na první pohled nemusí nutně zdát. Žádný záběr ani žádné slovo v něm není zbytečné nebo navíc. Přesto mi myšlenky hlavních hrdinů do duše nepromlouvaly a ani jsem se s nimy příliš nestotožňoval. Především mi to klíčové obětování se, které je ústředním motivem filmu, přišlo příliš unáhlené a neoddiskutovatelně zbytečné. Obětovat vše co mám rád, kvůli něčemu co není úplně jisté mi nepříjde rozumné a už vůbec ne hrdinské. Ale to se mi to kecá. Hlavní hrdina byl silně spjatý se svým synem, který je ve filmu velmi symbolicky nazýván ,,človíček". Právě strach o ,,človíčka" shledávám hlavní příčinou toho, proč udělal Saša to co udělal. Atomová válka už zde byla několikrát na spadnutí a jsme stále tady. Než člověk stiskne to pomyslné červené tlačítko, tak jsem si jistý, že mu hlavou proběhne tolik myšlenek, že se tlačítko stane takřka nestisknutelným. Veškeré obětování se bych tedy přenechal náboženským fanatikům. Jsem příliš mladý a strach o své děti si neumím představit, neboť si neumím představit ani své děti, tudíž jsem se vůbec nedokázal do některé z postav vcítit a film mě ani zdaleka nepohltil tolik, kolik bych si přál. Každá postava na obrazovce je více, či méně takovým bláznem. Kdopak by se dobrovolně rozhodl pro život na tak zvláštním a nepříjemném místě. Vizuálně i zvukově naprosto perfektně zobrazeném. Nevím, zda jsem pro podobný snímek pouze příliš mladý nebo i příliš bezcitný, ale snímek ve mně zanechal emoce srovnatelné s leckterým hollywoodským trhákem - tedy vůbec žádné, což jsem absolutně nečekal a velmi mě to zklamalo. Uděluji 2* a jen z úcty k tvůrci nejdu ještě o nějaké to poschodí níž. ()
Galerie (38)
Photo © Svenska Filminstitutet (SFI)
Zajímavosti (10)
- Když Oběť uspěla v Cannes, ležel už Tarkovskij v pařížské nemocnici s rakovinou, jíž půl roku nato podlehl. (Zdroj: Letní filmová škola)
- Poslední film Andreje Tarkovského vznikal ve Švédsku s pomocí stálých členů štábu Ingmara Bergmana (kameraman Sven Nykvist či představitel hlavní role Erland Josephson), zřejmě proto je v něm cítit příklon k psychologickému dramatu v bergmanovském stylu. Temné stránky rodinných vztahů tu vyplývají na povrch doprovázeny pro Tarkovského charakteristickou morální naléhavostí, která tu snad v předtuše autorovy vlastní smrti dostává trochu patetičtější a didaktičtější ráz. (Zdroj: Letní filmová škola)
- Natáčení v nehostinných podmínkách větrného severu se pro muže, který v dětství prodělal tuberkulózu, ukázalo být osudné. Tarkovského sedmý a poslední film vznikl v době, kdy v jeho vlasti, která mu bytostně chyběla, nastala další politická obleva, jež mu mohla přinést plnou tvůrčí svobodu. (Zdroj: Letní filmová škola)
Lidský život je v určitých ohledech podobný ovocnému stromu. Ze sotva znatelného semínka prorůstá prostorem a časem kmen. Větve se rozpínají, některé usychají a umírají na půli své pouti, jako slepé uličky v našem konání. Jiné v průběhu let zmohutní, určují naše vztahování se k nebi. Některé stromy rostou rychle. Jakoby se nemohly už už dočkat dotknutí se hvězd či slunce a často ve své touze shoří. Uvadají stejně rychle jako rostou, protože podstatnější než výška a majestátnost je vždy růst neviděný. Kořeny, které se zapouštějí do hloubky, kořeny určující pevnost zásad a morálního konání. Avšak tím nejpodstatnějším, řekněme na jabloni, jsou přesto stále plody. K čemu je pompézní růst, či obdivuhodně hluboké kořeny bez užitku ostatním? Člověk je v určitých ohledech podobný ovocnému stromu. Nejdříve musí růst, postupně získávat listy, květy a plody – ty přicházejí až nakonec. V tom tkví rovnováha života – v dozrávání. Naše skutky se často neprojevují ihned po jejich vykonání. Někteří v tom vidí nespravedlnost. Nicméně představte si svět, ve kterém by člověk platil za zlo již při jeho páchání. Nezanikla by pak celá lidská svoboda, svoboda volby (neboť kdo by chtěl páchat zlo, které ho ihned zabolí?). Nicméně i tak – není nakonec mnohem větším trestem, když se člověku ve výčitkách svědomí vracejí skutky zdánlivě hluboce pohřebné v minulosti. Skutky jež už není možné znovu pohřbít, změnit, či napravit a přesto tu jsou, hmatatelné skoro tak, jako sama současnost? Plody našeho života se v rámci řádu věcí proto projevují nikoliv na jeho počátku, ale na jeho konci. V dobách, kdy nám docházejí síly, ve chvílích, kdy je nutné bilancovat, přemýšlet. V letech, kdy už není možné utíkat k mladistvé nerozvážnosti, k divokým večírkům a bezstarostným jízdám. V těch letech se nám vracejí vlastní skutky v jejich celistvosti, v řetězci příčin a následků. Ve své nahotě a opravdovosti. Avšak tím největším šokem, skoro by se dalo říci katalyzátorem těch podstatných hodnot se stává až utrpení. Pohlédnutí do tváře nicoty, která je tak hrůzná, že je nutné otáčet se zpět. Musíme otočit hlavu, abychom zjistili, co můžeme nabídnout jako protihodnotu smrti. Byl náš život opravdu tak plodný, aby vyrovnal ten poslední krok do černé propasti do neznáma? Udělali jsme vždy to, co bylo v našich silách? Nejen pro sebe, ale i pro druhé? Co bylo to, co jsme po sobě vlastně na tomhle světě nechali? Jaký náš život přinesl ovoce? Tarkovskij, jako výsostně duchovní autor (a podle mě také jeden z největších umělců vůbec), nechává na sklonku svého života tuto otázku rezonovat v celém mnohovrstevnatém korpusu své Oběti. Jeho hrdina stojí tváří v tvář konci světa, vlastního života a života svých milovaných. A v této nejhlubší beznaději, v neprostupné tmě najednou zjišťuje marnost svého dosavadního konání. Zbytečnost věcí, které hromadil a které jsou jen popelem a prachem, rozpadající se hmotou. Zbytečnost slávy, která uvadá dřív než dozní potlesk zpod jeviště, protože diváci jsou po konci představení najednou příliš zahleděni do svých vlastních problémů. Patří na pomíjivost peněz, nevyhnutelný rozklad krásy, šílenství moci či chtíče. Najednou celá jeho duše touží po něčem, co by zahnalo jeho strach, touží po návratu k nevinnosti. Po obětí, po mateřském náručí, po životě v pokoji, pokoře a harmonii. Oběť je uzavřením kruhu Tarkovského tvorby. Je to jeho pokání a purifikace a ve svém jádru asi nejčistší film, který jsem zatím viděl. () (méně) (více)