Stalker
Stalker
Stalker
Stalker
Stalker
Stalker
Stalker
Obsahy(1)
Film STALKER režiséra Andreje Tarkovského je alegorické sci-fi, stejně jako jeho předchůdce, drama Solaris. Příběh sleduje tři muže - Profesora, Spisovatele a Stalkera - kteří cestují napříč záhadným a zakázaným územím ruské divočiny zvaným Zóna. V Zóně nic není takové, jaké se na první pohled zdá. Předměty mění svá místa, krajina se sama přesouvá a přeskupuje. Vypadá to, jako by neznámá inteligence aktivně mařila každý pokus o proniknutí za hranice této oblasti. Říká se, že se v Zóně nachází bunkr, v němž je kouzelná místnost, která dokáže splnit každé přání. Stalker je najat jako průvodce, který si díky svým opakovaným návštěvám Zóny zvykl na její složité pasti, nástrahy i záludná zkreslení. Jen pokud jej budou následovat (což často znamená podstoupit tu nejdelší, nejnepříjemnější cestu), dostanou se Spisovatel s Profesorem k bunkru a kouzelné místnosti živí. (Cinemax)
(více)Recenze (776)
Stalker se špatně hodnotí, špatně se totiž hodnotí, vyjadřuje pocit, který v člověku vyvolává, a špatně se vysvětluje obsah. To však nic nemění na tom, že je to jedno z nejlepších děl, co jsem kdy viděla, přestože jsem na začátku byla velmi skeptická. ()
Se Stalkerem jsem otálel hodně dlouho. A dobře jsem udělal. Daleko lepší snímek než Solaris, daleko lepší film než cokoliv jiného na dané téma. Nejde zde samozřejmě o sci-fi jako takové. To propůjčuje příběhu pouze kulisy. Zde se potkala kvalita Andreje Tarkovského jako režiséra a autorů předlohy bratří Strugackých. Společná práce všech na scénáři je třešničkou na dortu. Jedná se o naprosto dokonalé dílo. Obrazy dialogy a nepřekonatelná zvuková složka filmu se navzájem doplňují tak, že jen sedíte a nevěříte vlastním očím a uším. Chcete být na plátně a účastnit se této velkolepé výpravy do lidské duše a nechat se pohltit Zónou. Není nutné rozebírat zde všechny vrstvy. Myslím, že každý vnímavější jedinec si objeví tu svou nebo jejich kombinaci. To co se nedaří a skřípe v Solaris, je zde dovedeno k naprosté dokonalosti.5+*. ()
Alegorie života. Podobenství o hledání pravdy, identity, naplnění a trvalého štěstí. Nahlíženo ze třech různých úhlů, které splynou v jeden. Filmová meditace na existenciální téma. Odmění každého, kdo udrží pozornost a ponoří se do sítě metafor. Jsem nadšen … ()
Kdo chce skvělou existenciální sprchu,nechť vstoupí....Jinak slova nestačí,jak tento snímek je nadčasoví.... ()
Spraviť z odsýpajúcej knižky s malým filozofickým presahom dve a pol hodiny filozofickej velenudy, chce talent. Ale Tarkovskij to dokázal. A teraz sa tu všetci idú posrať zo skrytých posolstiev a prirovnaní, ale čítal niekto knižnú predlohu? Veľmi pochybujem... A filmu nijak nepomáha ani pôvod v sovietskom zväze - dej knihy sa odohráva (podľa môjho odhadu, nie je to nikde špecifikované) v Kanade koncom 70-tych rokov a hlavná postava si žije životom strednej triedy - film však zobrazuje brutálnu chudobu sovietskeho zväzu. Je to proste hrôza a strašne ma to mrzí, pretože knižnú predlohu považujem za jedno z najlepších sci-fi diel, ktoré som kedy čítal. Úprimne dúfam v remake, ktorý by sa knihy držal (alebo aspoň nebol "nuda k posrání"). V tomto ohľade sa modlím za Alexa Garlanda, ktorý nedávno parádne zvládol Anihiláciu od Jeffa Vandermeera. ()
Jednou kdosi o tomto díle napsal : " divný film pro divné lidi " a měl pravdu. ()
S.T.A.L.K.E.R.- nejlepší hra kterou jsem kdy hrál, STALKER - nejpomalejší a nejnudnější film, který jsem kdy viděl. Viděno na Youtub a i při dvojnásobně zrychleném přehrávání to bylo hodně pomalé. ()
U tohoto psychodíla, které je nazýváno alegorickým sci-fi (už to samo o sobě mi dává asi takový smysl, jako výhodná hypotéka), jsem se chvílemi dostávala do jakéhosi transu, který by bylo při troše vulgarizace možno nazvat polospánkem. Ale zaznamenala jsem i jistou přínosnost toho díla, protože jsem si uvědomila, jak moc se liší mužská a ženská psychika. Tento film je na 100 procent mimo oblast mého ženského, přízemního a praktického chápání jevů vezdejších a ponechala bych jej napospas mužským recenzentům. Tipla bych si, že v tomto duchu se tedy ponesou i komenty ostatních uživatelů a fakt by mě zajímalo, jestli se film líbil i nějaké ženské uživatelce. Z důvodu tohoto poznatku a určité slabosti pro neodhalitelná tajemna ruské provenience jsem dala dva bodíky. ()
Nedělala jsem si ambice, že filmu plně porozumím a tento můj předpoklad se plně potvrdil. Ani tak však nemůžu říci, že bych se cítila o něco ochuzena nebo jsem snad neměla hluboký divácký zážitek. Film se mi líbil tak, jak byl natočen a určitě se k němu po čase ještě vrátím - jsem si téměř jistá, že v něm objevím to, co jsem nyní nezaregistrovala. Dlouhé záběry na předměty pod vodou, záhadná příroda i prostředí, kde se děj odehrává, jsou ohromně působivé a děj celkově diváka přímo nutí, aby zapřemýšlel. A to dobře, protože tenhle film rozhodně není nějaká divácká "jednohubka". ()
Snazil som sa na tento film nachystat...aj naladit...Priucky filmovej teorie, recenzie, ale asik som moc ocakaval...Moj nazor je, ze snazil az prilis, BAROKOVO...na kazdu scenu privela vsetkeho, hlavne dlzka sceny, priiiiiiliiiiis dlhaaaaaaa.... Dialog?, kazdy si mele svoje, samozrejme nic k hlavnej teme, len o sebe... jak spoved...Ze Stalker?, moj nazor je, ze je to len metafora KNAZA, ktory prechadza klukatou -krizovou cestou s neveriacimi putnikmi, ktory neveria.... Obraz krajny=obraz spolocnosti, uzavreta AREA= cirkev v kliestach rezimu, STALKER=knaz, vedec a spisovatel= neveriaca inteligenica. Vsetko je na mna prexponovane, Tarkovskij mi jednoducho nechutil....Som fanda tohto ladenia filmov, ale jeho vyjadrovacie metody...NE... ()
Žil byl v SSSR soudruh Tarkovskij, který toužil natočit scifi o magické Zóně. Jenže nemaj děngy, takže udělal pár úsporných opatření. Zaprvé najal kameru, která pamatovala ještě Stalina, takže půlka temných záběrů je ve stylu "černoch v tunelu". Zadruhé musel šetřit na hercích, takže kromě úvodního komparzu motojednotky Národní bezpečnosti nám většinu filmu musí stačit jen trojice herců, ochotníků z lidového divadla na Sibiři. No a protože pak už opravdu došla vodka, musel seškrtat i veškeré efekty projevů tajemné Zóny. Herci se tedy plíží šnečím tempem ruinami rozpadlého kolchozu, pořád melou o nebezpečí Zóny, ale nic se neděje, ale lautr nic. Maximálně si několikrát ustelou v blátě a pak se jim zdá o černém psovi a o vodní hladině. Aby byly tyto drobné deficity vyrovnány, je divák zásobován kýbly nesmyslných životních mouder, za která by se nemusela stydět ani věštkyně Jolanda. No a teď vážně. Chápu že ve své době a kór v SSSR to mohla být přelomová myšlenka. Začátek je našlápnutý, ale pak film zpomalí až skoro zastaví, délka skoro 3 hodiny slouží jen k uspání i těch nejaktivnějších šťouralů. Jediná možná forma shlédnutí je v domácím prostředí, kdy si zrychleně přetočíte zhruba půlku filmu. Místní navoskovaní hulibrci by měli přiznat barvu a ne se tvářit "všichni říkají, že je to kult, tak tomu dám taky aspoň ****, ať jsem za yntelechtuála". Jediným bonusem je, že film nechtěně přesně předpověděl, jak bude za 7 let vypadat Pripjať a Černobylská zóna. ()
Zatraceně, jak bych si přál, abych si tenhle film dokázal užít tak, jako jiní. Pomalu plynoucí filmy mi nevadí. Vlastně je mám docela rád. Předlohu jsem četl vícekrát. Takže tenhle film by mi měl sednout. Jenže ne. Záběry na postavu, která jenom stojí/sedí/leží, jsou časté a někdy trvají i přes minutu, pokud se záběr přesouvá z postavy na postavu. K tomu ty filozofické žvásty, ze kterých mě zanedouho rozbolela hlava, uši, i prdel, byly naprosto o ničem. Scéna, kdy Stalker, Profesor a Spisovatel polehávají v zatopené krajině, je toho vrcholným příkladem. Zóna, ta se naopak povedla. Nebylo k tomu třeba žádných anomálií ani triků. Stačilo umně pracovat s budováním atmosféry, což se jednoznačně povedlo (a k čemuž, přiznávám, pomohlo i pomalé tempo. Jen kdyby to nebylo svedeno do takového extrému). Jaká škoda, že se dosud nikdo další nedokázal tohoto tak nadějného námětu chytnout.. ()
Stalker je rozhodně skvěle zpracovaný film, ale není pro všechny a nebyl ani pro mě. 6/10 ()
Film který mi otevřel dveře k Tarkovského tvorbě. Cíleně jsem se tomuto dílu vyhýbal cca 5 let, dokud se k němu psychicky nedopracuji. I přes veškerou nevědomost o čem tento snímek je. A Čekání se vyplatilo. Každičký záběr, zvuk, každičký sebemenší detail, jsem hltal plnými doušky. Hypnotická esence mnou projížděla od první vteřiny až po samotný závěr. Vizuál který působí dojmem jako by byl poskládaný z obrazů a fotografií. V doprovodu s emocemi překypující hudbou Edwarda Artemieva, mě uvrhl do skoro tříhodinového transu, ze kterého se snad jen tak nevzpamatuji. Výkony herců jsou fenomenální. Kamera mi přišla naprosto nadčasová. Ale především celé poselství filmu je přesně to, co jsem hledal a nevěděl, že najdu právě zde. Jako bych opravdu navštívil Zónu. Po shlédnutí divák netuší, co vlastně celou dobu sledoval. Avšak postupem času se ve vás celý příběh rozloží a plně pohltí. Myslím že jedno shlédnutí nestačí. Ale přeci jen na to další, si ještě chvilku počkám. Abych si mohl to první patřičně užít a řádně vstřebat. ()
Andrej Arsenievič Tarkovskij je režisérom mnohých, kritikmi ospevovaných snímok. Svoj ôsmy film sám označuje ako science-fiction bez science. Dnes už štyridsaťjedenročný film, parafrázujúci novelu Piknik pri ceste, zaoberajúci sa existencionálnymi témami s nestarnúcou aktuálnosťou, vdýchol do sveta filmu to, z čoho mnohí ďalší filmári čerpajú dodnes. Stalker sa nikdy nedočkal komerčného úspechu, sám režisér sa však vyjadril, že ak by si tento film našiel obľubu u masového publika, vedel by, že spravil niečo zle. V mnohých mýtoch, nezávisle od času ich vzniku či kultúry, z ktorej pramenia, sa stretávame s tematikou istého druhu cesty. Táto mýtmi vyobrazovaná cesta je, samozrejme, nielen cestou reálnou, ale aj istou metaforou pre osobnostný posun toho, kto sa nebezpečnú púť rozhodne podstúpiť. Protagonista takýchto príbehov končí svoju výpravu v bode, kde je neporovnateľný so svojím skorším ja. Ide teda o príbehy mentálneho rozkvetu, osobnostného rastu, pozitívnej zmeny, katarzie a prestavby hodnôt. Filmová tvorba úspešne preberá formulu tvorenú mýtickými príbehmi. Tematika osobnostného prerodu je prítomná takmer v každej snímke. Produkcia príbehov, pri ktorých z perspektívy hrdinu putujeme cestou plnou nástrah, sa ukázalo ako stávka na istotu. Moderné americké filmy, využívajúce trojaktovú štruktúru, plynúcu z knihy Hero's Journey, Josepha Campbella, dnes zarábajú nemalé peniaze po celom svete. Táto oporná barlička je viditeľná najmä v dnešných superhrdinských filmoch, no i v klasikách typu Indiana Jones či Pán prsteňov. Dnešné filmy, najmä kvôli honbe za ziskom, s touto formulou nečasto experimentujú, neobmieňajú ju. Filmom, ktorý sa však na púť premeny nazerá iným pohľadom, než cez prizmu protagonistu, je Stalker. V skôr spomínanej knižnej sumarizácii mýtických príbehov sa stretávame, mimo iného, aj s postavou mentora, ktorý hrdinu zväčša zaúča, podáva mu základné informácie potrebné na prežitie a slúži mu ako skúsená a dôverná osoba ochotná pomôcť. Týmto mentorom je v našom príbehu samotný hlavný hrdina – Stalker, teda muž, ktorý ako svoje životné poslanie vníma vyprevádzanie záujemcov do miesta zvaného Zóna. Zóna je mystickým miestom, ktoré je prísne kontrolované, vstup do nej je zakázaný a cesta, ktorá k nej vedie, je plná nástrah, strachu a nevysvetliteľných javov. Autority občanov o Zóne neinformujú, rozprávať sa o nej je tabu, to všetko preto, že mystickým pokladom Zóny je schopnosť plniť ľudské priania. Stalker teda vykonáva nelegálnu činnosť s najmilším možným úmyslom. On je ten, vďaka ktorému majú ľudia šancu plniť si sny. Na úvod vyhľadajú pomoc Stalkera dvaja muži – inteligentný a racionálny Profesor a pochybovačný a neistý Spisovateľ. Film je teda príbehom, v ktorom sledujeme cestu Stalkera, Profesora a Spisovateľa. Stalker sám, ako človek, ktorý Zónu navštívil mnohokrát, no jej funkciu nevyužil nikdy, má pred miestom najväčší rešpekt. V klimaxe filmu sa, pravdaže, dozvieme aj dôvod. Tajomnosť Zóny i tajomnosť hrdinu nás sprevádzajú necelé tri hodiny. Mystickosť a napätie sú vnímané nielen prostredníctvom hereckých výkonov, ale aj zvolenou hudbou a predovšetkým strihovou skladbou, ktorá by si u dnešného diváka, odchovaného na hlučných, rýchlych filmoch, nenašla odbytisko. Tempo strihu, no i samotné tempo vývinu udalostí je, na dnešné pomery, pomalé. Avšak pomalosť môže byť vnímaná tiež ako precítenosť. Dlhými zábermi nadýchanými atmosférou tajomnosti nám autor umožňuje vžiť sa do vyobrazovaného prostredia. Pomalšie tempo neretarduje žiaden aspekt filmu, práve naopak, vytvára napätie, ktorým je snímka jednoznačne nasýtená. Ďalším faktorom filmu, ku ktorému môže divák zaujať rôzne stanovisko, je jeho nejednoznačnosť. Pochmúrna atmosféra každodenného sveta, ktorá je znázornená aj sépiovým filtrom, a vykúpenie sa z jeho monotónnosti cestou do farebnej zóny, je len ústrednou dejovou líniou. Film ďalej pojednáva o množstve tém, týkajúcich sa ako bytia, tak aj Bytia Martina Heideggera, teda utrpenia, večne spätého s bytím samotným. Polytematickosť snímky a nejednoznačné odpovede na vyvolané otázky nie sú chybou. Ide totižto o film, ktorý je voľný na interpretáciu. Nejednoznačnosť filmu vytvára filmársky zážitok, ktorý v divákovi rezonuje a spolu s divákom samotným časom kvitne a vyvíja sa. Bez pochýb možno povedať, že Stalker nie je filmom pre diváka zvyknutého na hollywoodske filmy akčného charakteru. Posolstvo filmu si musí každý vyložiť sám. Niektorí vo filme nachádzajú príbeh lásky, sebaobetovania či odlúčenia, iní zasa voľný výklad Biblie, hľadanie pokoja alebo kritiku sebeckosti a narcizmu. Polytematický záber filmu umožňuje jeho nekonečné interpretácie, a aj keď nás film provokuje mnohými otázkami, na ktoré neponúka jednoznačné odpovede, ponúka nám aj odpovede na otázky neadresované, na tie otázky, nad ktorými premýšľame denne. Vo filme je jednoduché nájsť súvislosti s náboženstvom alebo paralelu s úpadkom spoločnosti či vzrastom kultúry konzumu. Stalker si vďaka svojej tematickej komplexnosti, napätej atmosfére a vizuálnej dokonalosti nezaslúži nič iné ako odporúčanie. () (méně) (více)